Dnes bude řeč o desce, která bude zanedlouho venku již rok, ale jak jste si tady už určitě zvykli, je lepší zmínit určité věci s menším zpožděním, než-li vůbec. Napadlo mě napsat o Loyle Carnerovi i proto, jelikož jsem nedávno projížděla fotky z koncertu, jež se konal koncem října ve vídeňském klubu Flex.

Jak je již zvykem, den před zmíněným koncertem jsem si poctivě najela ty nejznámější Loylovy věci. Co ale následovalo další den večer v klubu byla čistá radost a překvapením jsem nestačila zírat. Natřískaný klub (udělat podobnou akci v ČR, typuji účast max kolem 30 skalních, proto kolikrát nemá smysl se do podobných věcí ani pouštět). A následovalo naprosto upřímné, laskavé a pokorné vystoupení, kdy potom sám Loyle asi v půlce show nechápavě všem oznámil, že dnes večer se to povedlo – SOLD OUT! Jeho výraz, flow, vtípky a upřímnost (hodně do své tvorby zapojuje rodinu-především svou matku a bratra, ať už zpěvem, hrou na kytaru atd., stejně tak mluví rád a často o svém zesnulém otci jako o svém vzoru, po kterém zdědil talent a hudební sluch – na turné jezdí zásadně právě s mikinou po něm, kterou má přehozenou přes ramena). A dalo by se pokračovat ještě dlouho.

A co tím vlastně chtěl básník říci? Že někdy na vás může udělat obrovský dojem právě projev mladičkého anglána, než např. MC Eiht, jehož výstup v tom samém klubu o pár týdnů později ponechám raději bez komentáře. Krásný příklad toho, že se vždy vyplatí takto podpořit byť jen v (našich končinách) ne úplně známého interpreta.

Loyle přijel do Vídně poprvé a představil zde své, oficiálně první album s názvem „Yesterday’s Gone“. Není to typický rap z UK – Loyle je prostě jiný, osobitý. Přiznávám, že chvilkami to prostě zavání monotónním rapem alá „představte si představte si co jsem měl dnes k obědu“, ale zachrání to vždy naprosto perfektní insturmentals – to je podle mě velkou výhodou celého alba a celé Loylovy tvorby vůbec. O to se stará převážně jeho nejlepší kámoš, Rebel Kleff, jež se také zúčastnil celého evropského turné. A v neposlední řadě si správný anglický soulful zaslouží bezesporu jméno Tom Misch v tracku „Damselfly“ (mají spolu také track „Crazy Dream„). Kromě celé desky najdete níže ještě pár dalších Loylových random věcí, z dob, kdy měl venku teprve své EP „A Little Late“. Prostě další skvělá práce, která vznikla za malou louží.