Kdo mě zná, tak ví, že mám slabost pro jedno jméno. Bohužel jsem neměl možnost ho nikdy vidět live. A proto i má pozornost byla v roce 2009 upřena na událost jménem Mochilla Presents : Timeless – Mulatu, Suite For Ma Dukes , Verocai.Krom dvou legend – Arthur Verocai a Mulatu Astatke se dne 22.2. 2009 uskutečnil koncert Suite for Ma Dukes, což je tribute pro Jay Deeho v podání Miguel Atwood-Ferguson & Carlos Niño se 40ti členným orchestrem.Z této akce bylo pořízené DVD a vinyly a osobně jsem si myslel, že to byla jednorázová záležitost, která se již nikdy nebude opakovat. Pak ale v říjnu zpráva, že tahle unikátní show se odehraje v rámci EFG London Jazz Festival.

Akce tedy jasná a ve čtvrtek 16.11 jsme ve složení já, Panther49 a DJ PecaOne, po odpoledních prohlídkách record shopů spěchali do londýnského kulturního Barbican Centre, což je obří stavba, kde se nachází koncertní hala, divadla, kina atd. Všude plno lidí, jelikož zde probíhal i jiný program. A značení žádné. Takže se nám stalo, že nás v klidu pustili do jednoho sálu, ale jelikož obsluha koukala asi pouze na čísla sedadel, tak po tom, co jsme zjistili, že na jedno naše místo má vstupenku i někdo jinej a na pódiu 5 klečících lidí zabalený v pytlích, tak nám došlo, že tohle nebude ten správnej sál. Nakonec nacházíme ten “náš”, kde ale zdaleka nebylo plno.  On to byl taky sál, co měl 3 patra. Ale ty se narvali do 10ti minut.

Natěšenost obrovská. Prostě pocit, co nejde popsat. Není to ani tolik o tom se jednorázově těšit. Je to o tom, že asi zažijeme něco, co v nás zůstane. Něco, co si budeme pamatovat. Něco, v co jsme nikdy nedoufali. Ale teď je to tady.

Na pódium přichází Carlos Niňo, který zde má se svými friends 30ti min. show. Carlos jede všechny možný strings a zvuky za doprovodu bicích (Dexter Story), saxofónu a později i zpěvu. Hodně free performance, ale člověk hltal. Po skončení menší pauza. A pak už hlavní záležitost večera.

Na pódium přichází Gilles Peterson, aby to celé uvedl. Poté už nastupuje Miguel Atwood-Ferguson, Carlos Niňo a zbytek 17ti členného souboru s tím, že dopředu víme, že zahrají i nějaké jiné věci, než které zazněly na památném večeru roku v 2009.

Jako první hrají Find A Way a když najela melodie hooku „Now you caught me heart for the evening…”, celý sál nadšeně tleská. A nemohlo jít vzhledem k událostem okolo ATCQ o lepší začátek. Je to elektrizující. Žaludek na bodě nula, ale zároveň ten blažený pocit, který člověkovi říká, že ještě chvíli a začne lítat.

Z těch již známých úprav brzy zazní Stakes is High a celé divadlo je v sedmém nebi. Je to vzhledem k počtu muzikantů v souboru zahrané jinak a možná trochu přímočařeji. Tím myslím, že to nemá ty dlouhé nájezdy, čili předehry, které vás naladí a v době zaznění hlavní melodie už jste hotový.

Tady je to zahraný tak, že jste hotový, ale nekončí to. Stake is High se vyvine v zajímanou úpravu, kde se vyřádí jednotlivé nástroje a na které navazuje bubeníkovo sólo. A když už šílíte, tak spustí řádnej beat, kde mě každý snare zařezává do sedačky a mám pocit, že pokud nepřestane, tak mě tam zatluče. Když už k tomu nechybí málo, tak se z toho rozjede Body Movin a v tu celý sál vybuchne. Aby toho nebylo málo, tak na to navazuje Fuck the Police. Hotovo. Ještě, že je krátká pauza, aby se mohl člověk aspoň na chvíli vzpamatovat.

Ale je to těžký. Celou dobu před koncertem jsme přemejšleli, jaké že to ty nové úpravy budou. Už tedy víme, že Body Movin, Fuck the Police. Dochází také na Lyrics to Go a ve chvíli, kdy se z nenápadné předehry spustí Much More, tak opět totální záchvat štěstí.

Zazní i věci jako Hoc n Pucky, Jealousy, Fantastic nebo začátek Take Notice. Vše doplněné o skvostné vyhrávky, změny temp, rozplynutí se do alá free jazzu a poté zase návrat k hlavní melodii.

Po skoro 120 minutách nepřetržité blaženosti je konec, který se ale rychle mění v návrat na pódium a poděkování všem členům souboru. Zde se musí vypíchnout, že s některými to trénoval pouze 2 dni. To ale nebylo vůbec znát a celé to šlapalo, jak kdyby takto hráli roky. Bez chybičky a vše s totální precizností. Po děkovačce zve Ferguson na pódium i další lidi, mezi který mi je i DJ Jazzy Jeff, Eric Lau a další.

Poté se spouští Fall in Love s obligátním záčátkem The Offical (tedy spíše zahraný originál Diana in the Autumn Wind, kde tedy Madlib vzal začátek pro The Offical a Jay Dee dále pro Fall in Love). Na pódiu nastává už to, co známe z prvního vystoupení a tedy různě daní hosté zpívají refrén.

A pak už je definitvní konec. Následuje rozloučení a několikaminutový standing ovation (kterých bylo po celou donbou večera několik). Sedíme konsternování tím, co se právě stalo. Sál se vyprazdňuje a stále sedíme a snažíme se vstřebat tento večer, který se už možná nikdy nebude opakovat. Ten večer, kdy hudba prostupovala do celého sálu a ten pokorně přijímal každý tón, každé cinknutí, každé sólo jednotlivých nástrojů.

Tady se dá napsat jen jedno slovo. DÍKY.

PS: Dlouho jsme přemýšlel, zda z toho nahazovat videa, jelikož tenhle večer by měl možná zůstat uvnitř Barbican Centre. Nakonec jsem chtěl přenést i tu atmosféru na vás, tak jsem udělal 2. Nejsou veřejná, tak to prosím nešiřte, jelikož je možná za pár dní smažu.

PS2: jeden z komentů na instagramu: „It Was A Truly Magical Night Filled With A Lot Of Dilla Heads. I Witness People’s Tears, Screams In Unison And Many Standing Ovation. The Night Ended With Fall In Love And You Know What, I Think The Music Family Truly Did Again.“ autor: chocolatebearproductions

 

miguel-atwood-ferguson-suite-for-ma-dukes-16-11-2016-barbican-centre-london

miguel-atwood-ferguson-suite-for-ma-dukes-16-11-2016-barbican-centre-london-2 20157madukese1-1

#suiteformadukes #jdilla

Video zveřejněné uživatelem SEN3 (@sen3sounds),