Pro další rozhovor jsem vyrazil do Přerova. Zde jsem měl domluvené setkání s Břetislavem Kropelem, který je sběratel, hifista a hlavně už okolo 14 let prodává v místním music shopu. Z důvodu jeho osobní vytíženosti jsme celý rozhovor udělali na jeho pracovišti. Pro mě to byl ideální prostor, protože v tomhle obchodě začala moje sbírací mánie. Koupil jsem si tam své první CD a časem do konce i svůj první vinyl.

 

Jak jsi se dostal k vinylu?

Když jsem byl malý, tak rodiče gramofon měli, ale pro mne tenkrát s dost hroznými nahrávkami: Karel Gott, Hana Zagorová, Naďa Urbánková. Takže prvotní setkání s ním bylo, že jsem je spíš ničil házením alá bumerang. Ve finále jsem pár supraphonských singlů zlikvidoval. No a v roce 1990 jsem se začal kamarádit s klukama, kteří hráli na diskotékách a dostal jsem se za mixpult, objevil jsem kouzlo vinylu a pak jsem tomu definitivně propadl.

Vzpomeneš si na svou první desku?

To bylo v 1991 This Beat is Technotronic od Technotronic. Dostal jsem se k ní, když jsem začínal jako Dj v přerovským Night Club Holland, který pár let existoval v Městském domě.

Kdy si začal sbírat?

Možná by někdo řekl, že je to dost pozdě, ale ve 14. Počátky byly dost zajímavé. Mohl bych se za to stydět, ale ne, každý jsme si počátkem nějak prošli, takže to byly německé kapely jako Modern Talking, Bad Boys Blue a do toho zpěvačka Sandra nebo Samantha Fox. Časem jsem poznal, že to není to pravý ořechový a začal jsem se dívat po jiných věcech, který jsem slyšel hrát na klubových diskotékách v Olomouci nebo v Brně. Tak začalo mé sbírání house, tech house a deep house desek.

Zaměřujes se na určitý druh hudby?

Ne, poslouchám všechno, co se mi líbí a dalo by se říci, že neposlouchám jen to, co bytostně nesnáším a tím je dechovka a vážná hudba.

Jak by jsi popsal svoji sbírku?

Ta je rozdělená na více částí. Takové ty teenagerské desky od 14 do nějakých 20 let, potom dancefloorový věci, starý klubový záležitosti, nesmrtelný, který do dneška spousta interpretů, v současné době, dělá v nových úpravách. Člověk stejně trpí sentimentem a líbí se mu verze, které tenkrát slyšel v mladém věku. Pak už ty progresivní věci, co jsem začal sbírat asi tak od 21 let a hledat pomocí internetu a internetových obchodů, až do současnosti. Teď už se mi líbí z nových věcí málo co, protože za ty roky jsem toho slyšel strašně moc, ale hlavně sentiment je silná zbraň, takže žiju v hudebních vzpomínkách pořád nebo většinou ze starých věcí. Ty byly podle mne stejně nejlepší.

Máš představu jak je tvá sbírka velká?

Ve vinylech je to asi pár stovek titulů a celkově, kdyby to byly všechny nosiče, tak je to pár tisíc. Rozhodně to zabírá celou jednu stěnu v ložnici.

Která deska je tvá nejoblíbenější?

Toho je víc, ale nejoblíbenější je What You’re Missing od K-klass. Protože všechny 4 tracky, co tam jsou, tak je jeden lepší než druhý. A taky 10 let mi trvalo, než se mi ji podařilko sehnat. Pak je to Natural High od Warp 69, která je bezvadnou ukázkou deep house a tu jsem sháněl 21 let.

 

Máš nějaký oblíbený cover?

Jamiroquai – 1999 remixes. Je to 4 vinylový maxi single z limitované edice z roku 1999, kde jsou remixy Supersonic, Planet Home a Canned Heat. Je celý jak z chromovaného kovu, i když je to nějaký tvrzený papír, tak to vypadá jak kovový, nerezový plech, kde je vyražený jen logo Jamiroquai. V jednoduchosti je krása.

Při nakupování preferuješ víc nákup v obchodech(bazarech) nebo internet?

Samozřejmě preferuju kamenné krámy s hudbou, protože v jednom z takových obchodů už 15 let pracuji. Takže vždycky dám přednost a podpořím kamenného prodejce. Když už to neseženu v žádným kamenném, tak v internetovém z toho důvodu, že není jiné řešení, jak se k nahrávce dostat. Případně jestli je to z druhé strany zeměkoule, tak tam by nebyly finance na to si pro ni osobně zajet, tak si to nechám poslat.

Jáké bylo nejzajímavější místo, kde jsi nakupoval?

Ve Vídni, v boční uličce, kousek od Mariahilfer Strasse. Tam byl v 90. letech zastrčený krámek od Niedermayera. To bylo první místo, kde měli velké množství CD maxi singlů. Dostal jsem se tam poprvé někdy v březnu nebo v dubnu, v roce 1990 a to byl tehdy můj ráj. Postupně jsem ve Vídni objevoval další obchůdky a krámy, kde čím vyšší ceny byly, tím tam člověk našel větší rarity. Počítal jsem každou korunu, abych veděl kolik kousků si dovezu z každýho výletu. Pak jsem řešil problém, jestli 3 kousky, které byly extra drahé, ale ceněné nebo 5 levnějších.

Co zkoumáš, když kupuješ neznámou desku?

Hlavně se řídím labelem, kde člověk ví co ta značka vydává. Dříve nebylo ani jiné řešení,v 90. letech jsem to střílel od pasu a kupoval  podle jedné skladby, jediné verze, kterou jsem znal z rádia. Ten zbytek byl překvapení, až jsem si pustil desku doma. V dnešní době internetu už vím co sháním, takže je to jednodušší. Měl jsem i období, kdy jsem vybíral jenom podle vydavatele a ne podle toho co to bylo za skupinu a nechal jsem se překvapit, co jsem objevil za perlu nebo jestli to byly vyhozený prachy.

Kolik peněz utratíš za hudbu za jeden měsíc?

Špatná otázka na správném místě. Prodavač v obchodě s muzikou k tomu peníze nepotřebuje. Ne teď vážně, díky mému povolání, kde koníček se stal zároveň způsobem obživy, mám k tomu přístup z druhé strany prodejního procesu. Jasně že si muziku pořád kupuji, ale pořádně si vybírám, než si něco objednám.

Kolik kusů za měsíc nakoupíš?

Když děláš v téhleté branži, tak jseš ze všech nahrávek tak zblblej, slyšíš jich takové kvanta, že začneš nutnost jejich vlastnictví tak nějak posuzovat z jiné stránky věci. Ani je nemusíš mít doma, protože jseš mezi němi každý den a jakoby si je vlastnil, i když je nemáš doma v polici. Z úplnýho fanatismu, i když máš stejný věci v obchodě, ale chceš je mít, tak si to objednáš ještě jednou pro sebe. Kdyby jsi se mě zeptal na tuhle otázku, až nebudu v tomhle obchodě pracovat, tak bych ti odpověděl určitě úplně jinak.

Máš nějaký zajímavý příběh z nakupování?

Takže zpátky do 90tek. Jo, jasně těch bylo spousty. Znáš to, byl si celé dopoledne na lovu desek v krámu, sjedeš to skoro všechno, ale ruce máš pak černé jako čert. Tak jsem to později vychytal a začal si s sebou vozit vlhčený ubrousky, abych pak na celodenním výletu v Německu nebo v Rakousku si nepřipadal jako prase. Pak jsem si říkal, že bych to vylepšil a vzal si na to gumové rukavice, ale na to na konec nikdy nedošlo, připadal bych si před ostatními v obchodě, že bych tam vypadal jak chirurg. Pak jsem jednou překvapil prodejce ve Vídni, kde jsem s manželkou strávil asi dvě a půl hodiny, kde poprvé v životě neprotestovala a celou tu dobu se se mnou hrabala deskama. Zrychlili jsme to stylem, že já se hrabal v jedné krabici, ona současně v druhé, předčítala mi co tam je a já jenom říkal: ano, ne, ano, ne. Na konci hledání jsem možná překvapil prodavače a po solidní útratě a zaplacení jsem se ho zeptal, jestli bych si u nich nemohl umýt ruce. Byl sice překvapen a na poprvé mi tak úplně docela nerozuměl co to po něm chci, ale nakonec mě vzal k nim do kanceláře, která byla úplně celá zaskládaná vinyly až ke stropu do posledního místa.

Kolik jsi nejvic utratil za jeden nákup?

To bylo zrovna na té dovolené v Rakousku ve Vídni. Kde se mě manželka ptala, jestli to myslím vážně, že tuhle hromadu budu kupovat a já ji ujišťoval, že určitě ne, že to protřídíme. No, ve výsledku jsem tam nechal něco okolo 10 tisíc.

Tři desky, které jsi koupil naposled.

To bylo loni před vánocemi, poslední album manchesterské skupiny New Order – Music Complete v deluxe edici, kde na 6 barevných vinylech jsou všechny skladby v extended verzích a na 2 je album v klasickém provedení. Pak po těch 21 letech, co jsem v Berlíně sehnal zmiňované Warp 69-Natural High. Na třetí si teď nevzpomenu.

IMG_6693

Jednorožec – deska, kterou by jsi moc chtěl, ale nedaří se ti ji sehnat.

Chybí mi první řadovka italského zpěváka, který je původem američan, kraloval v 80. letech evropským diskotékám a jmenuje se Den Harrow.

Máš nějaký špatný zážitek, v kterém hraje roli vinyl?

Jednou  se mi stalo, že když mi z jednoho ostravskýho obchodu přišla zásilka, tak kluci ve fabrice to nezvládli a na 3LP byly první 2 desky úplně stejný. Byl jsem zklamaný, že už nedostanu to co chci, protože to byla limitovaná edice. Myslím, že to byli Orbital a nebo Leftfield. A samozřejmě se stalo, že další kus už nešel sehnat.

Tvůj pracovní život je už dlouho spjatý s přerovským music shopem Tóny distribuce. Jak a kdy jsi se dostal k tomuhle zaměstnání?

Počátek mého působení se datuje k roku 2002. Na začátku  jsem byl pravidelným zákazníkem od roku 1995, tenkrát se ještě prodejna jmenovala Music. No a pak jsem se stal inventářem.

IMG_6700

Co tě lákalo dělat tuhle práci?

To byl celoživotní koníček. Muzika, muzika, muzika. Když se naskytla šance dělat povolání, které je tvůj největší koníček, tak kdo by to nebral, že?

Pociťuješ, že lidi se začínají vracet od CD zpátky k vinylu?

Hodně. Už tak poslední 3 roky. Nazval bych to  nárazovými dny, kdy celý týden neprodám žádný vinyl a pak se mi naskytne krásný den, kdy během jednoho dne prodám třeba 20 – 25 kusů. Některé z nich jsou na objednávku a některé jdou do světa volně. Přijde zákazník a prohrabe se všema krabicema, položí před tebe hromádku a řekne: „Tyhle všechny si vezmu.“ A a ty máš celý ten den super náladu, protože máš po dlouhé době pocit, že zase prodáváš muziku a ne jen digitální data na stříbrných kolečkách. To je krásná satisfakce a zadostiučinění po tolika letech vinylového úpadku.

IMG_6699

V obchodě nabízíš kromě nových LP i second handové kusy. Kterých se prodá víc?

Lidi jdou po ceně, takže víc by se prodalo second handových, kdyby byl přístup ke starým rockovým a big beatovým věcem, protože Přerov je rockově big beatový město. Když mi někdo donese takovéto tituly, tak jsou všechny do 3 dnů prodané.

Vnímáš jestli za ty roky ubývá lidí, co si koupí originální nosič a nebo je to naopak?

Do určité doby jich pořád ubývalo. Ti co přestali chodit z důvodu, že neměli peníze nebo se přestěhovali, nahradili zase noví zákazníci. Poslední 2 roky se úbytek zákazníků, kteří výhradně kupovali CD nahrávky, začal dohánět prodejem vinylových LP, protože na ně začala chodit úplně nová klientela.

IMG_6704

Jaký druh hudby je v poslední době nejprodávanější?

To se nedá říct, protože už to není vůbec podle módy, přestaly se prodávat CD podle hitparád. Podle trendu to fungovalo ještě před nějakými 2 až 3 roky. Teď je to opravdu o tom, že kamenný obchod s fyzickými nosiči drží při životě jen ti skalní fanoušci, co sem chodí celých 21 let a vždycky si přijdou koupit originální nosič. Chtějí mít v ruce fyzický nosič, plný booklet, texty, nesnáší mp3. Z internetu si to stáhnou, aby si poslechli co na daném albu je, ale jak řílám, chtějí vlastnit doma ve své sbírce fyzický nosič, nekoupí si nikdy ani oficiální digitální nahrávku.

Máš nějaký zajímavý zážitek se zákazníkem?

Zákazníky, kteří chodí kupovat originální nosiče, dělíme do několika skupin. Ty normální, kteří přijdou, vyberou si nebo objednají, zakoupí a odejdou a na ty ostatní. Zážitků mám každý den opravdu nepočítaně . O tom by se dal napsat celkem určitě hodně obsáhlý román. Mám svou osobní TOP 10, co si pohrávají s psychikou prodavače a zkouší kolik toho vydrží, kolik toho z něj dostanou na téma: sleva, sleva a zase sleva, drahý, zlodějna, tolik nedám ani náhodou, neschopný, atd. Takže zážitků, od těch nejhorších, co si ani nedokážeš představit, přes úsměvné, až po skvělé, kdy vidíš, jak zákazník má radost a je strašně rád, že jsi mu sehnal nahrávku, o které si myslel, že se mu ji už nikdy nepodaří sehnat.

Jak si řekl dřív, tak si dělal i Dje. V jakém období to bylo?

Sentimentálně krásný, zlatý 90. roky dancefloorových záležitostí, počátek klubových luhů a hájů tady na moravě. Alespoň teda pro mě, když mi bylo nějakých 18., 19. let. Začalo to klasicky tím, že jsem zaskakoval za Djs, co byli nemocní nebo měli více hraní během jednoho večera. Vždycky mě přišli poprosit, jestli bych to za ně neodehrál. Pak to začalo probíhat dost  klasicky, jako že jsem byl  moc dobrej a majitelé barů a klubů začali chtít, abych hrál pro ně pravidelně, což se zase nelíbilo mým chlebodárcům. Říkavali mi: „Ty vole, my už tam nebudeme moct nikdy hrát, protože ty pořád mluvíš do mikrofonu.“ Tenkrát byla doba, kdy se uváděla každá písnička nebo set. Majitelům podniků se to líbilo a někteří lidi na parketu i poslouchali, co to tam blekotám. Proto vznikali úsměvné historky na zpátečních cestách z odehraných akcí, kdy jsem musel od kolegů poslouchat: „Ty vole, ty budeš příště držet hubu, ty už tam nepromluvíš. My ti tam nenecháme mikrofon, aby už si nemohl  říct nikdy ani slovo.“

Byl jsi žánrově zaměřen?

Já jsem vždycky měl rád věci, který lidi neznali, měly dobrou rytmiku, byly progresivní, něco se v těch trackách dělo. Publikum, pro které jsem ze začátku hrával, vyžadoval pravý opak. Konkrétně v Přerově mě často mučili klasickýma věcma jako byl Dj Bobo přes Twenty 4 Seven až po Kabáty. To asi snad znal každý Dj, který hrál v maloměstě. Měl jsi představu, že odehraješ svoje věci, který jsi měl na ten večer připravený a zvrtlo se to, že začali chodit lidi a říkat ti: „Pusť něco normálního.“ Až jsem začal hrát ve větších městech, tak se vykrystalizovalo zdravé jádro a tam jsem mohl začít hrát ty svoje progresivní věci, který třeba nikdo neznal, ale věděl jsem, že na lidi zabírají. Člověk pozná, že z toho mají návštěvníci radost a tančí až do propocenýho trička.

Máš z této životní etapy nějaký single (album), který si rád pustíš ještě teď?

Mám spoustu věcí, které mají pro mě vnitřně sentimentální hodnotu. Hodně  večerů v roce končí  domácí přehrávkovou diskotékou, kde si zavzpomínám nad těmito starýmí věcmi, ale pro mne to je, jako by to bylo včera.

Stalo se ti při hraní někdy něco, na co do konce života nezapomeneš?

Na proslavené přerovské Bzenecké vinárně v roce 1994, kde bylo toho večera osazenstvo s věkovým průměrem okolo 50ti let (předvánoční večírek ve všední den), byla alkoholem znavená paní tak otravná, že se pořád dožadovala o zahrání své oblíbené písničky, která ten večer hrála asi už 3krát. Já na ni: „Paní, to už by pro dnešek snad mohlo stačit.“ A ona v tu samou chvíli padla  na kolena a zakousla se mi do boku. Zachránil mě až vyhazovač, který si pro ni musel dojít.

Jelikož jsi i nadšený hi-fista, tak kdyby si měl neomezený rozpočet, jaká by byla tvá vysněná audio sestava?

Nemám žádnou vysněnou, ale myslím si, že za poslední roky se mi podařilo upgradovat můj aparát do docela slušné sestavy. Jsem naprosto spokojený jak to hraje a myslím, že například gramofon, který jsem pořídil, se mnou vydrží až do smrti. V dnešní době produkovaná hi-fi technika, je už povětšinou jen vše rozpočtová záležitost a přitom nic moc za ty nemalé finanční prostředky, které to stojí, co se týče zvukové stránky, ze sebe nevydá. Mám za to, že staré zesilovače ze 70. let hrají naprosto skvěle. V té době to s námi hifisty výrobci mysleli vážně a jeden takový kousek se mi právě před pár lety podařilo sehnat. Jsem nad míru spokojeným uživatelem kvalitního zvuku a myslím, že u něj strávím ještě hodně hodin nad vinylovýma deskama.

Sbíráš? Sbírám. Sbíráme! na Facebooku