Takže zase rozhovor v Praze, ale přísáhám, že další už bude mimopražský. Další striktní vinylový hráč si říká Dj Ultrafino. Pražští ho můžou znát z místní klubové scény a to hlavně z klubu Jazz Dock, kde už pár let pořádá jazzové taneční noci. Pokud nejste fanoušci klubové scény, ale jste pravidelní posluchači Radia1, tak jste ho mohli slyšet v pořadu eStereo, který dělá společně s Martinem Mikulášem. Tohle je jen malé nahlédnutí do toho, co Ultrafino dělá, zbytek vám osobně prozradí v následujících řádcích.

 

Proč jsi se rozhodl pro vinyl?

Já to mám navázané na Djing. Když jsem začal hrát, tak s tím přišlo i nakupování desek. Někdy před dvanácti lety jsem začal hrát párty pro kamarády v Telči v klubu Metro a říkal jsem si, že bych to možná chtěl posunout někam dál. Někde v novinách jsem našel inzerát na Djské kurzy, které na Smíchově dělala Linda Hammelová aka Lin-dee. Když jsem tam přišel, tak se mě Linda ptala co rád poslouchám za muziku. Tak říkám, že poslouchám Funk, Jazz, Ninja Tune label a podobný věci. No a ona mi jako lektora přidělila Liquida A. Hned po první lekci jsme se skamarádili, začal jsem chodit na všechny jeho párty a učil jsem se od něj všechno o míchání i o sběratelství desek. U desek jsem pak zůstal a nemám ani potřebu to dělat jinak.

Když jsi hrál z cd a nebyly playery pro Dje, jak jsi to dělal?

Měli jsme dva velký přehrávače, který byly položený na sobě a mixák byl hned vedle. Občas se stávalo, že jsi během večírku ztratil přehled, který kanál na mixu je první a který je druhý. Omylem si zmáčkl špatný tlačítko a přestalo to hrát.

Cdčka si měl originály a nebo vypálený?

Samozřejmě vypálený. Tenkrát byla éra internetových fór. V podstatě všichni byli na Warforu a pak byly malé skupiny, kam ses dostal jen na pozvání. Já jsem byl na legendary fóru Stařenka, kam chodili lidi z celého světa a dostal jsi se absolutně ke všemu. Ta scéna vlastně dneska hrozně chybí, protože sice je cca všechno na nějakém streamu, ale na nich ti nedoporučují muziku lidi, ale roboti. Jasně, bylo to všechno ilegál pirátství, ale tihle piráti dokázali vybudovat Oink, největší a nejkompletnější hudební archiv, co snad kdy vzniknul. Byly tam ripy absolutně všeho, i těch nejraritnějších nahrávek, pefektně kurátorovaný, moderovaný, všechno ve wav nebo flac souborech. Což samozřejmě nemohlo dopadnout jinak, než že toho člověka zavřeli.

Vzpomeneš si na první desku, kterou jsi si koupil za vlastní peníze?

První desky jsem koupil v pidiantikvariátu v Korunní ulici. Sedmipalec Thelonious Monk – Well You Needn’t. Legendární session, kde hraje John Coltrane na heroinu a během hraní usne. Když měl nastoupit na sólo, tak na něj Monk musel zařvat, což je na nahrávce slyšet. Coltrane se vzbudí a vystřihne božský sólo. Druhá byla je Jean Knight – Mr. Big Stuff.. Divný je, že takovýhle desky normálně nenajdeš v antikvariátu, kde se prodávají hlavně Goťáci a německé šlágr desky. Asi to bylo znamení.

Kupoval jsi to už s vědomím, že jsou to rarity?

Vůbec jsem to netušil. Věděl jsem matně kdo je Theolonious Monk.

Jak je to dlouho, kdy jsi se rozhodl, že budeš sbírat desky?

Jak už jsem říkal, asi tak dvanáct let zpátky, když jsem se dostal k hraní v Praze. Byl jsem na prvním rande se svou budoucí ženou v už neexistujícím baru Hapu. Za barem tam dělal Dj Olgoj, co má dneska Bar v Krymský, a tehdy s Lukášem Chochaczem pořádal na Bukanýru večírky Fúze. Dali jsme se do řeči a on mě pozval, abych ve čtvrtek přišel na Bukáč pustit pár cdček. Nabídku jsem přijal a dokonce se z Bukanýra stal, na asi na 8 let, můj rezidentní klub. Krátce na to jsem si pořídil gramofony a začal jsem hrát z desek.

Takže to byl ten první impuls, kdy jsi se rozhodl kupovat desky?

Jasně. Já jsem vždycky chtěl mít doma gramofon, akorát jsem bydlel po různých podnájmech a stěhovat gramofony s deskama není úplně vhodný.

Zaměřuješ se na určité hudební žánry a nebo to neřešíš?

Spíše mám žánry na které se nezaměřuji. Rock, kytarovky a na podobné věci. Obecně nemám moc rád elektrickou kytaru. Myslím si, že kdyby elektrická kytara neexistovala a muzikanti hráli místo ní na saxofon nebo na Rhodesy, tak by bylo na světě víc dobrý muziky. Zvlášť té české, protože tu kytary doslova zaplevelily. Jinak poslouchám hlavně jazz a i ho teď nejčastěji hrávám na pravidelný akci v Jazz Docku. Mám hodně soulu, disca a funku z dob, kdy jsme v Akropolis s Martinem Mikulášem měli akci Funkopolis. Začal jsem hrát i jazzově ovlivněnou elektroniku, hiphop, brokenbeat, reggae. V podstatě jakoukoliv muziku, která má v sobě nějakou duši.

Jak by jsi popsal svoji sbírku?

Stejně styly, které hrávám i kupuju. V policích pod gramofonama mám desky, které hraju. Takže to jsou převážně 12“ a kompilace. Nahoře mám Jazz rozdělený na staré a současné desky. Pak mám fochy s českým Jazzem. Tady vedle mám funk, soul a disko, úplně vespodu oldies. V krabicích hromady sedmipalců, co tvoří asi polovinu muziky, co mám.

Jaký je tvůj oblíbený interpret?

To je těžký říct. Já to mám rozdělený podle nástrojů. Můj oblíbený klavírista je Bill Evans a Thelonious Monk. trumpetista Donald Byrd a Dizzy Gillespie, basák Ron Carter.

A oblíbená deska?

Ron Carter – Piccolo. Nedávno jsem o ní diskutoval na internetu ve skupině, kam chodí jazzoví geekové z celého světa. Téma bylo – jakou desku by jsi si vzal na opuštěný ostrov. Já napsal, že Rona Cartera a všichni se mi smáli. Ron je ale vynikající muzikant. Hrál na spoustě zásadních alb od klasického jazzu přes Michaela Jacksona až po hiphop. Jeho desek si moc lidí neváží a já si myslím, že jeho sólový desky jsou boží, a když nevím co si pustit, tak vždy šáhnu po Piccolo.

Máš oblíbeného zpěváka?

Jon Lucien. On je taky hodně málo známý. Vlastně ho znovuobjevili DJové na rare groove scéně v Anglii. Všichni muzikanti ze 70tých let ho zbožňovali. Herbie Hancock psal, že když slyšel jeho hudbu poprvé, tak se rozbrečel.

Máš i guilty pleasure desku?

Hrozně rád jsem hrával cover verzi Ain’t No Stopping Us Now od McFadden a Whitehead, kterou nazpíval Biz Markie. Vždycky jsem s ní hrozně štval Martina Mikuláše, který jí úplně nenáviděl. Já si myslím, že je velmi roztomile ujetá a dá se krásně hrát na konec večírku, kdy už jsou lidi tak načnutý, že můžeš hrát cokoliv. Třeba soundtrack z Hříšnýho Tance. Což je podle mě i jeden z nejlepších sountracků co kdy kdo poskládal.

Jakou skladbu z Hříšnýho Tance máš nejradši?

Mě baví celej a strašně mám rád i ten film. Nespočetněkrát jsem díky němu vyvázl z trapných situací na firemních party, kde po tobě chtějí zahrát to co všichni znají. Místo Míši Davida zahraješ The Time Of My Life a všechny ženský jdou tancovat, protože každá chce být tou Baby, co nebude sedět v koutě.

Když pustíš The Time Of My Life, tak zkouší někdo i tu legendární zvedačku?

Všichni! Proto to hrávám na konci, když jsou všichni nalámaný. Občas je to taková drobná pomsta za to, že za tebou všichni chodí prudit a vyžadovat nesmysly. Na konci pustíš tenhle trhák, ve stejný moment se pět dam ve večerní róbě rozběhne, vrhnou sa na pány v obleku a ty se můžeš smát, jak se všichni válí po zemi na krovkách. Muzika je dobrá manipulace s lidma.

Kolik desek máš ve sbírce?

Odhaduju to podle poliček v Kallaxu. Do jedné se ti vleze asi 120 desek, když to spočítám, tak asi 2500 dvanáctipalců a alb a asi stejnej počet sedmipalců. Plus hromadu, co mám na půdě v bedně. V té mám ještě zbytek největší kupy co jsem koupil najednou na eBayi. Přišla mi ohromná bedna asi 5000 sedmipalců. Strávil jsem pár měsíců tím, že jsem je po večerech čistil a pouštěl, abych zjistil jestli se dají hrát. Vždycky jednou za čas tu krabici snesu dolů a proposlechnu. Jak se ti časem vyvíjí vkus, tak nacházíš věci, které tě předtím nezaujaly, protože to nebyly pecky na první dobrou.

Co používáš za audio techniku k domácímu poslechu?

Mám 2 Technicsy 1200, mix Ecler Nuo a starý zesilovač s bednama od Tesly. Nejsem hifista a doma vlastně moc muziku poslouchám spíše vyjímečně. Pak mám druhou stanici, kde produkuju. Tam mám Ableton 10, Push Controller a studiový monitory.

Jak jsi sehnal ty Technics 1200? V nynější době to jsou celkem cenný kousky.

To začalo v posledních letech, kdy lidi začali šílet a chtějí za ně dvacet tisíc. Já jsem svoje koupil na midi.cz. Když tam někdo dal inzerát, tak jsem je šel omrknout a spousta kusů byly takové ty djské šroty polepené nálepkama a 100x prolité pivem. Tady ty byly u nějakých normálních lidí. Jeden za 8500Kč a druhej za 10000Kč. Jsou s původní kabeláží, víkama a nic jsem s něma nemusel dělat, stále fungují bez problémů.

Co považuješ za svůj nejcennější kus?

Sedmipalec Jimmy Smith – Stay Loose. Ta skladba je obrovský hit na anglické rare groove scéně, která si strašně zakládá na raritních deskách. Z nějakého důvodu nikdo neví, že tenhle sedmipalec existuje. Zjistil jsem to v nějaké diskuzi na Facebooku. Nějaký sběratel psal, že se doslechl, že údajně existuje 7“ Stay Loose. Rozhořela se tam ohromná diskuze a nikdo tomu nechtěl věřit. Já si říkal, hele, moment, vždyť já tu desku mám. Koupil jsem ji v sekáči Armáda spásy v San Franciscu za 80 centů. Nevím jakou má cenu, ale mám pocit, že kdybych si řekl 1000 Liber, tak mi to okamžitě někdo dá, protože sběratelé desek jsou blázni. Pak si ještě cením desky Usha Uthup – Live In Nairobi. Usha Uthup je taková indická Helenka Vondráčková, popová diva, kterou tam všichni znají, a která nahrála bambilión desek. Tohle jsem si koupil v Indii v Dillí v nějakým antikvariátu, kam jsme šli kupovat bollywoodské plakáty. Měl tam pár desek, tak jsem to projel a viděl jsem, že na té desce je Fever, což je skladba což mám doma ve spoustě verzích. Když jsem si to doma pustil, tak jsem málem odpadl, protože ta nahrávka z roku 1976 zní jako současnej brokenbeat.

A jak je to s record stores v Indii?

Není jich moc, protože v Indii chtějí mít lidi obecně všechno nové a retrovlna vinylu tam ještě nedorazila. Kromě toho tam není moc čisto desky docela trpí. V rekordshopech ve velkých městech je ale desek strašná spousta. Když tam vejdeš, tak vidíš nekonečné řady polic s bollywoodskýma soundtrackama a pokud neznáš Hindi nebo nevynikáš v přehledu místní kinematografie, tak můžeš akorát šáhnout naslepo a něco vytáhnout. To že najdeš desku se skladbou, kterou znáš, je spíš náhoda. Někteří místní už ale zjistili po čem jdou západní DJové a mají speciální obchůdky, kde prodávají breaky, indický funk a podobně. Tam koupíš desky, co se dají hrát,ale slušně to pocítíš na ceně.

Koupil jsi tam ještě nějakou zajímavost?

Mám pár bollywoodských soundtracků a nějaké indické Disco. Když vidíš na obalu rukou napsáno Dance, Disco, Dance, tak to koupíš.

Dá se to hrát?

Moc ne. Pokud teda nechceš do lidí pouštět skladbu, kde se dokola zpívá „Ramba Ho Ho Ho, Samba Ho Ho Ho“.

Podle čeho kupuješ neznámé desky?

Různě. U jazzu podle labelu a roku vydání, pak podle muzikantů co tam hrají. Funk, soul, disco a elektroniku podle producentů. Na úplně neznámých deskách koukám na obaly, názvy písniček a na drážky, podle kterých se dá poznat, jestli je v některé skladbě break. Vinyl je unikátní v tom, že tě donutí o muzice přemýšlet a ne ji jen konzumovat. To je zvlášť v dnešní době streamování důležité. Znám lidi co dělají žebříček nejoblíbenějších alb za rok, a jsou schopni napsat seznam třeba skoro 60 alb. A ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je blbost, protože za rok zkrátka nenaposloucháš tolik hudby, abys z ní byl schopen vybrat šedesát desek. Když chceš pořádně naposlouchat album, tak ho musíš slyšet aspoň desetkrát. Pokud ti za to ta deska nestojí, tak nemůže být nejlepší. U vinylu se takhle nezahltíš, protože si vybíráš za co ty peníze utratíš.

Prodáváš desky?

Já jsem na to moc línej. Mám dost desek co bych pustil, protože už je nehraju a jsou mezi nimi i některé vzácné kousky, po kterých je sháňka. Nikdy jsem se ale nedonutil, abych to všechno naházel na Discogs, Asi to jednou udělám, protože ve sbírce mám dost peněz a do smrti je všechny hrát nebudu.

Máš oblíbený obal?

Nejoblíbenější mám Lonine Liston Smith – Renaissance, kde je Lonnie jako Jan van Eyck, vlámský malíř, který maloval sám sebe. Pak samozřejmě Thelonious Monk – Underground s legendárním obalem, kde je Thelonious jako francouzskej odbojář a vedle piána sedí svázaný nácek.

Kupuješ i desky kvůli obalu?

Občas nějakej koupím. Třeba tady tu desku Maturity Growing Up Strong co mám v rámečku na zdi. To je deska, co v Americe pouštěli ve školách v občanské výchově. Mluví tam o hygieně, pohlavním dospíváním a tak.

Při nakupování desek preferuješ internet nebo kamenný obchody?

Mám radši kamenný shopy, ale internet je výhodnější. Nechávám si posílat newslettery z velkých distribucí. Každej tejden strávím pár hodin proposloucháním nových releasů, ty co se mi líbí naházím do wishlistu a za měsíc až 2 měsíce udělám jednu větší objednávku. Potom jsem na Facebooku v různejch skupinách, kde si lidi vyměnují typy na samply a občas mě ta deska zaujme, takže si ji proposlouchám a koupím. No a to jde nejlíp na Discogsu a tam se nevyplatí kvůli poštovnému kupovat jen jednu desku, takže projedeš prodávajícímu celou nabídku a najdeš tam další čtyři. Hodně vinylů mám z cest. Jakmile se vypravíme do cizího města, první co v něm hledám, je record shop. Je to výborný způsob jak poznat město mimo turistická centra, protože obchody s deskama bývají někde zastrčené a schází se tam zajímavý lidi. Vinylová kultura je svět sám o sobě. Vždycky tam najdeš někoho s kým si můžeš popovídat.

Manželce nevadí, že část dovolené strávíte v record shopech?

Ne, protože moje žena je úžasná a v nakupování desek mě podporuje. Já ji zas podporuji v jejich koníčcích.

Jaký record shop byl pro tebe nejzajímavější?

Asi v té Indii. Sice jsem tam koupil ne moc zajímavé věci, ale být tam je úplně jiný zážitek. Pak jsme dělali tři velké roadtripy po Americe a navštívili jsme record shopy skoro ve všech částech USA. Na východním pobřeží v od Bostonu po Miami. Na středozápadě od Chicaga po New Orleans. Na západě od Los Angeles po Portland.

Při letu zpět si ještě splnil váhový limit zavazadla?

Jo, já si dávám omezení v tom, že kupuju hlavně jazzové sedmipalce, kterých moc není. Není to ale pravidlo. V Missouri jsem třeba objevil skoro kompletní diskografii Lonnie Liston Smitha v krásném stavu. To jsem tam nemohl nechat.

Má sbírání dopad na tvůj osobní život?

Utrácím za to hodně peněz. Nicméně se mi daří pokrývat náklady na desky z honorářů za hraní, takže mi to moc nevadí.

Kolik desek průměrně nakoupíš za měsíc?

Těžko říct. Teď moc nekupuji, protože mám desek spoustu, ale čím dál tím míň možností je hrát. A jak se vyvíjí pražská klubová scéna, tak těch příležitostí bude spíš ubývat. Teď spíš kupuju poslechovky a desky na samplování. Průměrně koupím třeba dvě – tři za měsíc. Občas udělám velkej nákup třeba na Juno a koupím jich dvacet.

Máš finanční strop, co jsi ochotný dát za desku?

Nejvíc jsem asi dal za Breakbot – Baby I’m Yours a to bylo 60EUR. Což je ještě OK cena, protože za ní chtějí zhruba dvojnásobek a to za tři roky starý single nedám. Nejsem blázen ani fetišista, který by dával šílený peníze za originální desky a ujížděl si, že mám rare vinyl.

Jakou největší částku si utratil za jeden nákup?

Pár tisíc, většinou u objednávek na Juno. Žádný velký sumy.

Vzpomeneš si na 3 desky, které jsi si koupil naposled?

Poslední deska, co jsem koupil, je Jazzové Piano. Česká deska, co vypadá to jako kompilace, ale je to nahraná ve studiu, kam nahnali všechny zásadní český klavíristy tý doby – Jan Hammer, Ladislav Gerhardt, Rudolf Rokl, Karel Růžička. Právě dělám na kompilaci českého jazzu, kterou budeme vydávat s kamarádama z Londýna a myslel jsem, že by se na ní hodila skladba Made in Tunisia, což je předělávka Gillespieho Night in Tunisia. Nakonec se tam ale nevejde.

Řekneš k té kompilaci českého jazzu víc?

Dělám na ní s kluky z labelu Little Beat Different. Specializují se na polozapomenutou českou hudbu, vydali třeba kompilaci skladeb bratří Ormů. Já jsem jim nabídl, že bych dal dohromady kompilaci českého jazzu a pomalu se snad blížíme k okamžiku vydání. Bude to kompilace zaměřená na taneční jazz, který se dá hrát v klubovém prostředí.

Máš jednorožce?

Jako desku co chci a nemůžu ji sehnat? Asi ne. Jsou desky, které nosím v hlavě a vím, že si je koupím, až na ně narazím.

Máš nějaký špatný zážitek s deskama?

Na festivalu Animovaného filmu v Třeboni mi nějaký pitomec vylil půl litr koly s rumem. Nebo jsme hráli s DJ Fluxem v Druhém patře a někdo na nás hodil přes celý sál skleněný půllitr plný piva. Těsně mi minul hlavu, Fluxovi polil pivem jeho superdrahý mixák skončil v batohu kde jsem měl desky.

Co tě lákalo na tom, aby jsi se stal Djem?

Já jsem od malička muzikant. V osmi letech jsem začínal na baskřídlovku, hrál jsem na klavír, kontrabas, na basovou trubku, na pozoun, na kytaru. Když ale vzpomínám, tak mě vždycky stejně bavilo hrát v kapele i pouštět lidem muziku. Na gymplu jsme pořádali diskotéky v tělocvičně. Měli jsme dva kazeťáky na pouštění, jeden na převíjení a mezi nimi mixák, co jsme zrekvírovali gymnazijní rockové kapele Dynamit.

Co jste pouštěli?

Na dnešní dobu jsme byli velmi eklektičtí. Jeli jsme 90kový dance floor typu KLF, Technotronic, Dr. Alban a do toho Public Enemy, Ice T a první protorave typu James Brown is Dead.

To zní fajn.

Netvrdím, že bych to stejné hrál dneska, ale zastávám názor, že by DJ měl hrát veškerou muziku, která se mu líbí a interpretovat ji v klubovém prostředí. Když se podíváš na současnou scénu, tak se na ní děje přesný opak. Na každé tiskovce se dočteš, že tě DJ vezme na výlet napříč žánry a styly. Pak přijdeš do klubu a všichni pouští naprosto stejný bubáky.

Co to jsou bubáci?

Elektronická muzika zredukovaná na nejzákladnější elementy. V podstatě repetitivní rytmus se zvuky. Hudba, která po tobě nic nechce. Věci jako harmonie, melodie nebo nedejbože vokály jsou dneska v českém klubovém prostředí skoro tabu. Nejhorší je, že spolu s DJi na žánrovou a muzikální pestrost rezignovali i promotéři a majitelé klubů. Kolikrát mi booking manažer hodinu vysvětluje, co přesně chce, aby se u něj hrálo. Že musíš hrát takový a takový tempo, že se tam nemá moc zpívat, a nějaký saxofony, to ne, na to zapomeň. Drž to v takovým minimálu… No a tak to všichni drží v minimálu, až se do minimálu všichni kompletně zacyklili. Legrační je, že ve světě už se tenhle trend začíná obracet. Pořádají se festivaly typu Dekmantel, kam jezdí prvoligoví DJové hrát jakože tu eklektickou selekci, co jinde neuslyšíte. V praxi to vypadá, že hrajou cca stejnou elektroniku jako jinde, akorát trochu pomalejší a občas do toho zazní nějaký afro sampl. Já fakt nechci znít jako starej dědek. Hraju nějakých deset let, ale je poměrně smutný, že jsme se dokázali tak ochotně vzdát hudebně nejzajímavější části klubové scény, která se jen tak nevrátí.

Máš pocit, že to má souvislost s digitálem?

S digitálem to souvisí, protože umožnil hraní komukoliv. A v tom množství lidí začalo být pro úspěch důležitější množství fanoušků na Facebooku, než hudba, kterou ten člověk hraje. Čím víc se lidi honí za lajky, tím víc jim ubývá odvaha a nakonec to dopadne tak, že hrají všichni to samé.

Měli by DJové začínat na deskách?

Podle toho, jaký chceš být DJ. Pokud chceš mít hodně bookingů a mít spoustu fanoušků, tak místo do desek investuj do PR. Pokud chceš být DJ s originálním rukopisem, tak tě do toho vinyl dotlačí, zvlášť, když se nebudeš omezovat na jediný styl.

Jaký je tvůj Djský vzor?

Nemám vzor a myslím že každý by měl hrát trochu jinak. Je ale spousta DJů, kteří mě hodně baví. Třeba Kid Koala. On je absolutní fenomén, kterej přistupuje k hraní úplně jinak než všichni ostatní. Jak se vždycky říká, že DJ používá gramofony jako hudební nástroje, tak to je blbost. To dělá jen velmi málo lidí na světě a Kid Koala je právě jeden z nich. Dokáže vzít dvě desky a přetvořit je do originální skladby, která je úplně jiná, než to, co je na těch vinylech vylisovaného. Klasičtější přístup, ale pořád super originální má třeba Nu-Mark. Baví mě hodně jeho Zodiac mixy, kde míchá desky od lidí, co se narodili ve stejném znamení. Pořád dokola posluchám staré mixy Coldcut, sedmipalcové série Cut Chemist & DJ Shadow.

Hráváš i z digitálu nebo jen vinyl?

Z digitálu hraju jen svoje věci. Mívám je v Abletonu rozhozené do stop, takže je na místě můžu různě remixovat, upravovat, míchat je dohromady s deskama.

Sampluješ jen z vinylů?

Když tu desku mám nebo se mi líbí, tak ano. Klidně si ale někde koupím flac na webu nebo si to od někoho ripnu.

Zajímalo by mě, která deska tě napadne jako první, když ti řeknu určitý hudební styl.

Jazz: Bohemian After Dark od Cannonball Adderley a Miles Davis, protože to je deska na který se sešli všichni zásadní muzikanti.

Funk: James Brown – Cold Sweat, protože je považovaná za první opravdovou funkovou skladbu. Navíc je inspirovaná skladbou So What od Milese Davise. Ten riff z Cold Sweat vymyslel Miles Davis a Bill Evans. Nechci říct, že ho James Brown okopíroval, ale sám přiznává, že ho inspiroval.

Soul: Booker T. And MG’s – Groovin’. Mám rád jižanský soul, protože to má celkově větší dopad na současnou klubovou muziku než ten klasický z Detroitu.

Rap: A Tribe Called Quest – Midnight Marauders. Nejlepší rapová deská všech dob. Kdo tvrdí něco jiného, tak se mýlí.

Vím o tobě, že děláš na Radio1 pořad eStereo. Co to je za pořad?

Mám dva rádiové pořady. Na Rádiu1 dělám s Martinem Mikulášem vinylový speciál eStereo, co je pojatý jako souvislý DJ set. Martin je obrovsky eklektický DJ se spoustou desek, s rozsáhlým hudebním vkusem a nekonečnou odvahou hrát cokoliv. Díky němu se eStereo přesunulo od původního nuJazzu do dnešní podoby, kde v něm hrajeme doslova cokoliv. Druhý pořad mám na internetovém Radiu Punctum, zaměřuju se na jazzem ovlivněnou klubovou muziku a hraji tam hodně svoje věci a remixy.

Na Mixcloud jsem viděl, že tam občas dáváš záznamy z eSterea, ale dlouho jsem nezahlédl nový mixtape. Chystáš v blízké době nějaký nový?

Myslíš, že někoho dneska zajímá mixtape? Já ho považuju za relikt doby, kdy se hudba vyměňovala na kazetách a Cdčkách. Dneska jsou mixů plné Mixcloudy, Soundcloudy a nonstop někdo něco vyrábí.

Máš vysněnou akci kde by jsi si chtěl zahrát?

Já ti nevím. Rád si zahraju kdekoliv, kde můžu svobodně pouštět muziku napříč žánry a lidi to budou pobírat. Svou vysněnou akci vlastně dělám každý měsíc v Jazz Docku, kam už šestým rokem každý měsíc přijde stopadesát lidí tancovat na jazz. Dodává mi to optimismu a jistotu, že když se chce, tak se dá v klubech hrát i jiná hudba, než techno a drumnbass.

Které Djs by jsi doporučil?

Z českých? Už jsem tu chválil Mikuláše. Výborně hraje samozřejmě starouš Goldstar. Dva obrovský srdcaři jsou Magič s Wavezzem. Pocoloco a Orisha z Cabaret Maňana. Baltazar, Tris Kayo, co se nedávno přestěhoval do Prahy a má recordshop Relish. A vůbec všichni co drží neleketronickou scénu při životě a nebojí se hrát jinak, než ostatní. Pak je samozřejmě taky spousta lidí, kteří hrají zajímavou elektroniku. Jen mě mrzí, že když přijdeš na jejich nějakou akci, tak mají tendenci sklouzávat k tvrdšímu soundu.

Co od tebe můžeme čekat v budoucnu?

Ke kompilace českého jazzu zároveň dokončuju svou první desku a v šuplíku mám na míchání připravené další. Budu se dál snažit pokračovat v akcích, které dělám a doufám, že k nim nějaká přibude. Praha je super město, které si zaslouží lepší klubovou scénu než tady v současnosti je. Byl bych strašně rád, kdyby se našel někdo s odvahou a úsilím začít zase budovat alternativní akce, které před pár lety najednou zmizely. Doufám, že se tu zase bude hrát funk, latino, tropical, dub, že se zase bude chodit v neděli na reggae. No a rád bych se toho všeho účastnil. Nevím ale, jestli nejsem moc velký optimista.

http://www.ultrafino.net/

www.facebook.com/mr.ultrafino/

www.mixcloud.com/jiriholubec/

www.facebook.com/sbirassbiramsbirame/

Reklamy