Včera jsem spolu s tisícovkami lidí prožil skvělý večer, o který jsem si v duchu žádal od jarní návštěvy Earth Wind & Fire. Další soulová / funková legenda, ovšem o poznání většího formátu, zavítala do Prahy, a protože jsem před dvěma lety litoval své absence na její show, byl můj plán na sobotní večer jasný.

Moje první návštěva T-Mobile Areny na mě zanechala dobrý dojem – dlouhá fronta u vstupu postupovala velice rychle, záchodů a stánků s občerstvením byl dostatek, zvuk naprosto bez chyby, projekce na plátno pro ty, kdo nevidí… snad jenom obří fronty na šatnu to trochu pokazily, ale protože jsem nepřišel hodnotit organizaci, přešel bych k tomu, co se dělo na pódiu.

Tam v době mého příchodu (cca 20:30) dohrávala první předkapela, již jsem viděl příliš krátce na to, abych hodnotil. Ospalosti, v níž jsem do Holešovic dorazil, mě zbavili teprve následující Gulo čar se svou funkovou show v převážně rychlém tempu. Když posléze začlo asi dvacetiminutové čekání na hlavní hvězdu, ručička hodinek se už blížila k desáté. Brownovu kapelu přivítalo publikum bouřlivě. Začátek patřil „skřítkovi“, jak ho nazvala slečna vedle mě (jinak zpěvákův spolupracovník Danny Ray), který vyvolával Jamesovy přídomky a názvy největších hitů, které během večera uslyšíme. Nejhlasitější reakce sklidil, když zmínil „I Feel Good“ a „Sex Machine“, dva pravděpodobně vůbec nejznámější singly v našem kraji. Na ty přišla řada až na konci koncertu, to, co bylo předtím, ale v žádném případě nebyla jen druhořadá výplň. To by ostatně nikdo od jedné z největších žijících hudebních legend ani nečekal.

Pokud bych měl svůj dojem z koncertu vystihnout jedním slovem, řeknu profesionalita, a neplatí to jen o hlavním aktérovi, ale o celém přibližně patnáctičlenném doprovodu s několika hosty. James, oblečený klasicky v modrém, měl show nacvičenou dokonale tak, aby se každou chvíli měnilo tempo, dění a styl a ukázal, že věk nehraje roli v tom, jak dobrý výkon můžete podat. V popředí se tuhle objevila jeho hostující zpěvačka (a manželka zároveň), za chvíli to byl saxofonista, potom kytarista… James si párkrát odběhl od mikrofonu za klávesy a taky si zatancoval, ať už sám, nebo s některou z background vokalistek. Jako divák jsem byl zkrátka nadmíru zabaven a zcela vtáhnut do dění na pódiu, že si nevzpomínám na moment, u něhož bych si přál, aby skončil.

Začátek patřil rychlejším záležitostem typu „Living in America“ či „Papa’s Got a Brand New Bag“, aby se posléze mohlo zpomalit tempo a přejít k repertoáru z Brownova soulového období. Tuhle část jsem si nejvíc užil, obvzlášť desetiminutovou instrumentální skladbu, při níž se většina lidí v širokém dohledu pohupovala, stejně jako u „It’s a Man’s World“ či „Try Me“. Uvolněnější věci se střídaly s těmi funkovými a k tomu jsem občas zaslechl swing. Když bylo po všem, skoro jsem nevěřil, že necelé dvě hodiny takhle rychle uběhly. Tenhle zážitek se těžko popisuje, ale z mých slov je snad jasné, že šlo o jednu z akcí roku.

foto: Eri-Ador & G4

více fotek: www.eri-ador.com