Novoroční nákupní horečka nakonec dostala i mě a mou přítelkyni. Třebaže většina světa zažívá ekonomickou krizi, v České republice – až – sedmdesátiprocentní slevy přivedly letos do obchodů tolik lidí, že bez problémů zastínily návaly z posledních předvánočních dnů. V těchto chvílích musí jít všechno stranou, především pohodlí zákazníka. Co na tom, že venku je pod nulou, uvnitř je přetopeno tak, že zaměstnanci chodí v tílku. Co na tom, že se mezi uličkami, už tak minimálními, se nedá prakticky projít, je třeba ze skladů vybrat zboží, které nikdo nechtěl, a zacpat s ním krám.
Platí jediné pravidlo: První bere. Ztráty jsou povoleny.
Před omdlením mě zachraňuje pouze to, že co chvíli dostávám kabelkou nebo lokty do žeber a omluvně se dívám na prodavače, když shazuju z poličky poslední tři růžové svetříky. Jakmile se zastavím, padají na mou hlavu úsečné komentáře a nezřídka kdy poměrně ostré nadávky, protože tohle se v dámském oddělení prostě neodpouští. Pohyb, pohyb. Je toho tu tolik a času tak málo. Šílenství. I na Guantánamu by se člověk najednou cítil líp.
V tom najednou – spása. Z reproduktoru hraje Erykah Badu, následuje Craig David a pak nějaký jazz, který se co do své podoby blížil bebopu, což rozhodně není muzika, která by v lidech měla evokovat větší potřebu konzumace, což je ostatně jediný důvod, proč v nákupních, respektive dnes „zábavních“ centrech vůbec něco hraje. Protože jsem se s tímhle nesetkal poprvé a zároveň si uvědomil, že bych měl Rudovi napsat nějaký další blog, rozhodl jsem se, že to trochu odlehčím a nebudu se pouštět do žádných „vážných“ věcí.
Celkem pravidelně chodím v Brně pro jídlo do jistého obchodního domu, který si kvůli své otřesné kvalitě ovoce a zeleniny (která je ostatně otřesná, co vím, v celém centru) nezaslouží jmenování, a pravidelně mě tam vítá Prince. Kiss, Purple Rain, ale i Raspberry Beret, Pop Life nebo Black Sweat, to už přece nemůže být náhoda ani záměr vedení mezinárodní společnosti. Nechce se mi věřit, že by měli s Umělcem výhradní smlouvu. Že by to tedy vybírali zaměstnanci?
To se mi taky moc nezdá, že by to bylo pravidlem. Když jsem zase jinde slyšel singl od projektu Little Jackie, který jsem v Česku slyšel mimochodem poprvé a naposled (ne že bych denně seděl u rádia, takže mě když tak opravte), nemůžu věřit, že to pouští někdo z tuzemských zaměstnanců. Obecně tam hrají muziku, jež jednoduše přesahuje průměrný vkus českého zákazníka. Znají snad náctileté prodavačky z trendy shopu Charlese Wrighta a jeho Express Yourself, a tak se chtějí podělit o své nadšení i se zákazníky? Já nevím. Připadá mi to přitažené za vlasy.
Člověk si dnes už nemůže být jistý ani tím, že se jej podnikatelé snaží nalákat ke stále větším nákupům. Což o to, když slyší někdo Car Wash od Rose Royce nebo cokoli od Jamiroquai, má určitě hned větší chuť nejen umývat auta a tančit, ale copak lze tohle čekat od bopu à la Thelonious Monk?
V každém případě, stačíte při nakupování poslouchat muziku? S čím nejzvláštnějším jste se setkali? Nemyslím teď domácí slavíky a jiné „nestárnoucí“ hvězdy, které se pro jednu dobu staly symbolem hudební produkce obchodních středisek, ale spíše kvalitní či něčím výjimečné záležitosti. A vůbec. Co jste si ve výprodeji pořídili? Já nic.
