BLOG by RAVEŇÁK vol. 8 - Politizace hip-hopu jako zájem mocných aneb když teorie selhává, část třetí

Kdo se chce zaobírat tuzemským hip-hopem bez ohledu na českou společnost jako takovou, pravděpodobně nedospěje k překvapivým závěrům. Na rozdíl od USA či třeba Francie, u nás je hip-hop na první pohled záležitostí spíše středních vrstev. V tomto smyslu pak můžeme předpokládat, že se poznatky o středních vrstvách společnosti nebudou, co se týče hip-hopu, příliš různit. Často skloňované znechucení z politické scény ve společnosti se pochopitelně promítá také v hiphopové subkultuře, která přes své otevřeně politicky-orientované počátky dospěla do stavu, kde je dřívější politická angažovanost vnímána svými stěžejními představiteli jako dětinská a nejlepší by bylo, kdyby zůstala zapomenuta, protože hip-hop je přece o něčem jiném. Na rozdíl i od takového Slovenska chce být český hip-hop, soudě dle textů, převážně apolitickou záležitostí, na čemž stále nic nemění pár nedávných slibných pokusů a několik pro-volebních výkřiků, hájících pravicový status quo a opakujících spíše mediální než společenská klišé, viz "Volte mě 2" Hugo Toxxxe a Smacka, "Je to jen na tobě“ Jay Diesela a Tafroba a antikomunistickou či lépe řečeno antilevicovou agitku "Volby Surround" v podání Vladimira 518, LA4, Indyho, Smacka a Marata.

Většina domácí hiphopové scény ve svých textech vše politické přehlíží, nechce s tím mít nic společného a nechává se uspat společensky dominující představou, že život je jinde, přičemž to vypadá, že upřímně věří, že se jich politika týkat nebude, bude-li odstraněn veřejný nepřítel číslo jedna Jiří Paroubek a nezodpovědně nás zadlužující levice nepřipuštěna k moci. Politikou hip-hopu je vlastní depolitizace (pro vymezení tohoto termínu viz předposlední odstavec předešlého blogu). Zdánlivě paradoxní tvrzení, nicméně přesně popisuje skutečnější povahu věci. Jako klíčová idea zde podobně jako ve většinové společnosti figuruje přesvědčení marnosti, podle něhož je jakákoli aktivita předem odsouzena ke svému neúspěchu. Ideálu nelze dosáhnout, tak proč se o něj snažit. Vzhledem k morální čistotě je lepší na všechno politické rezignovat, uzavřít se jako za předešlého režimu do kruhu rodiny a svých blízkých a nějak to všechno přečkat. Je-li toto skutečně přístup nejvíce aktérů českého hip-hopu, můžeme s ohledem na aktuální situaci bez rozpaků hovořit o vyhovění zájmů mocenských elit, které jsou v případě jimi zastávané neoliberální ideologie v přímém rozporu se zájmy zbytku společnosti.

Zdá se, že představitelé českého hip-hopu nepochopili smysl politiky a její význam, což je nijak neodlišuje od nemalé části české společnosti. Německý sociolog Max Weber ve svém spisu Politika jako povolání vedle definice politiky jako boje o moc rozlišuje dvě politické etiky – etiku zodpovědnosti a etiku smýšlení. A protože nejen podle jeho názoru jsou politiky všichni občané demokratické společnosti, platí důsledky zaměňování jedné etiky s druhou pro každého z nás. Totiž, etika smýšlení je prve politikou neodpovědnosti za naše činy a z toho plynoucí důsledky. Etika smýšlení chce podřídit veškeré jednání absolutnímu cíli; ve jménu lásky vybízí k poslednímu násilí, které by odstranilo násilí jako takové. Etika smýšlení se tak spíše podobá náboženství a politik prorokovi. Na rozdíl od něj však není možné hledat v politice jako takové spásu, je-li založena jako každý stát na moci, na legitimním násilí. Chceme-li morálně čistou politiku, jež bude odpovídat vysněnému ideálu, nevyhnutelně budeme zklamáni a navíc můžeme napáchat více škody než užitku. Politika je spíše než otázkou víry nutností. Ve světě protikladných zájmů jsme nuceni snažit se je skloubit a neodstranitelné konflikty zmírňovat a řešit nenásilně, čili politicky.

To je jeden ze závěrů této koncepce, přičemž je na místě dodat, že Weber rozhodně nebyl žádný psychopat – sociální darwinista, který by hájil cosi na způsob práva silnějšího. Politiku jako boj o moc můžeme v dnešním kontextu chápat jako činnost podřízenou zákonům, ve které v pravidelně se opakujících volbách vybíráme jako svobodní a rovní občané program vyhovující našim zájmům. K tomu, abychom mohli prosadit vítězný program, potřebujeme moc na jedné straně, respekt k zákonům na straně druhé. Politika jako každá lidská aktivita není a nikdy nebude dokonalá; kdo tomuto neporozumí a bude dál čekat věčně na svůj ideál, musí počítat s tím, že se k moci mohou dostat ti, kteří vystupují proti jeho zájmům. Naše depolitizace, stažení se do vlastní ulity, od které zoufale očekáváme, že nás před vnějším světem ochrání, tak neznamená řešení. Občan jako politik se přitom pochopitelně nemusí omezovat pouze na hlasování ve volbách, ale může prosazovat své zájmy nejrůznějšími způsoby, podepisováním petice počínaje, účastí na demonstracích konče.

Vrátíme-li se k naší počáteční úvaze, ve které česko-slovenský hip-hop nejen že neodpovídá teorii hip-hopu jako politické síle schopné zlepšit životní podmínky těch společensky nejhůře postavených celků obyvatelstva, ale navíc vyhovuje zájmům mocných, kteří chtějí prosadit neoliberální reformy směřující jistě k dalšímu prohlubování nerovností nad z hlediska demokracie únosnou mez, musíme s přihlédnutím k depolitizaci českého hip-hopu tuto formulaci ještě jednou pozměnit. Politizace hip-hopu v současném Česko-Slovensku skutečně obecně vychází vstříc zájmům, které jsou v rozporu se zájmy většiny společnosti. Totéž v současnosti platí, a platí to především, pro depolitizaci hip-hop, rezignaci na obranu vlastních zájmů, neboť takovou politikou se pouze vyklízí pole, ve kterém by své zájmy mohli hiphopeři, občané své země, hájit. Politizace hip-hopu může naopak jít proti zájmům mocenských elit, uvědomí-li si hiphopeři a pochopitelně nejen ti situaci, ve které se nyní nacházejí. Zatím to tak nicméně nevypadá. Hiphopeři nekriticky podléhají vládnoucí ideologii a omílají společenská klišé, která jim zprostředkovávají daleko vlivnější, tj. mocnější média, než jakým je hip-hop.

Nevím, co na to američtí intelektuálové, kteří přišli s teorií, jíž se zaobíraly mé tři blogy, a stále v ni s ohledem na budoucnost věří, já ale zůstávám v této debatě spíše skeptikem. Bylo by pošetilé přičítat za to vinu pouze hiphoperům. Za stávající situaci jsou neméně odpovědni ti intelektuálové, kterým vzdělání umožnilo prohlédnout nynější poměry a kteří tuto skutečnost svým spoluobčanům nedokázali dostatečně vysvětlit. Jistě, jde o souboj Davida s Goliášem. Nic to ale nemění na tom, že se bez jejich aktivity a otevřené mysli ostatních neobejdeme. Za rétorikou reforem TOP09 a ODS, podpořenou přehnaným strašením blížící se apokalypsy v podobě řeckého bankrotu, se skrývá řešení, které se nás po několika stoletích emancipace pokouší vrátit do bezútěšných poměrů 19. století. Skutečné vědění nám umožňuje tento podvod prokouknout. Skrze trhliny na předkládaném obraze světlých zítřků neoliberální spásy vidíme, k čemu tato ideologie, stojící v pozadí reforem, spěje. Optikou reforem nejmocnějších jsme totiž všichni ostatní těmi sockami, které prý parazitují na naší práci a nezaslouženě si tak ukrajují z koláče blahobytu. Kde v tomto střetu politických programů chce stát hip-hop, to už je otázka pro každého z nás.