K Hip Hop Kempu asi nemá cenu psát úvod. Zkrátka minulý víkend se konal šestý ročník, z kterého si každý určitě odnesl skvělé koncertní zážitky. Tentokrát byl line-up silnější než kdykoliv předtím a navíc všichni dorazili (dám stranou čtvrtinu EMC), čímž festival tak trochu prolomil prokletí zrušených turné a zmeškaných letadel. Otázkou je, jestli byste radši nepreferovali vidět někoho nového. Já rozhodně ano. To, že se na Kempu sejdou hlavně jména, která už jsme v naší zemi v posledních letech či dokonce měsících viděli, se bohužel stává tradicí. Pokud někoho zajímají hlavně velká jména jako mně, pak se mohl opravdu těšit jen na Redmana a M.O.P., zbytek už znal.
Když jsem zmínil skvělé koncertní zážitky, se zbytkem to bylo horší. Stěžovat si určitě nemůžu na počasí, které se pro toho, kdo přijel až v pátek, povedlo na jedničku s mínusem. Moc nejde namítat ani proti zvuku u hlavních hvězd, který byl klasicky čistý. Jak to bylo s TOI TOIema, vodou, sprchama a vůbec hygienou jste si zřejmě už přečetli v reakcích na netu, nebo máte vlastní zážitky. Já si v tomhle nestěžuju, sprchu jsem si dopřál bez problémů dvakrát denně, ale kdybych se měl mýt ve stanovém městečku, s největší pravděpodobností bych si to (podle fotek) rozmyslel. Další, a to velký mínus představovalo jídlo. A to jak výběrem, tak cenama. Když stánek nabízí bagetu za 60 korun a pak zjistíte, že jste zaplatili jen za půlku bagety se třema tenkýma plátkama rajčete, asi nejste moc nadšení, a to je jen jeden z mnoha příkladů. Navíc jste si mohli koupit jen klobásy, burgery a podobné jídlo. Stánek s normálníma obědama se od roku 2005 do Hradce nepodíval (možná na Rock for People). Takže jediným posunem k lepšímu, co se týče jídla, zůstala pekárna a kavárna zároveň, kterou tam moc rád uvidím i příští rok.
Věcí, na kterých organizace mohla víc zapracovat, bych mohl vyjmenovat víc, kromě toho jsem si odnesl několik negativních dojmů z věcí, které už jdou mimo organizátory – demence publika bývá klasikou, i když letos v mnohem menší míře, to že barmani si automaticky účtujou dýžka jsem viděl poprvé v životě, no a Open Mic stage s demo MC’s byla k smíchu a k pláči zároveň, tolik rad do života jsem během jedné hodiny ještě nikdy nedostal.
Každopádně nemá smysl jen kritizovat, když jsem si festival stejně užil. Můžou za to hlavně koncerty, o které na Kempu jde především. V tomhle ohledu nabídl šestý Kemp kvalitativně nejlepší program ve své historii. A právě své dojmy z koncertů shrnu ve zbytku reportu (zbytek redakce mě bude brzo následovat).
EMC
Jak jsem se zmiňoval o opakujících se jménech v line-upu, tak EMC jsou sestava, kterou jsme na stejném místě viděli dva roky zpět. I když letos k nim měl přibýt Punchline, který údajně nemohl najít pas. Oproti show před dvěma lety se více zaměřili na novější tracky jak z Mastových sólovek, tak pochopitelně z nadcházejícího skupinového alba, čili klasiky jako „INC Ride“ musely ustoupit. EMC dělají zábavnou show, newyorská reprezentace se v jejich peckách a přístupu nezapře. Zabavily mě hlavně freestylové pasáže. Wordsworth jede zpatra i během některých pecek a umí to tak dobře, že mnozí určitě nepoznali, že tohle není naučený text. Stejně se ale neubráním pocitu, že posledně jsem odcházel nadšenější.
HELTAH SKELTAH
Tohle měla být páteční bomba, která vás na závěr roztrhá. Nakonec jsem v pohodě zůstal celý. Pro mě to byla už čtvrtá show Heltah Skeltah a určitě i nejslabší. Sean P si utrhl většinu času pro sebe, přitom mi ale připadal bez šťávy. Vůbec jsem z něj necítil tu energii, kterou jsem dostal na předchozích shows. Ty se všechny odehrály v klubu, kam podle mě tahle dvojka patří. Sean hlavně zezačátku vybíral pomalejší věci ze svých sólovek, přitom několik tracků pro koncerty jak dělaných úplně vynechal. Rock jel svoji klasickou „Monster Music“, jeho hlasu se naživo vyrovná málokterý. Z Heltah Skeltah desek zazněly snad jen tři věci a vrcholem byly momenty, kdy se na pódium vrátili EMC, a když zazněla „Boom Bye Yeah“, kterou jsem si o den později zopakoval v pogu v jednom z hangárů.
REDMAN
A je to tady. Je sice už neděle okolo 2. ráno a já jsem po ani ne tříhodinové noci ve stavu, kdy usínám vestoje, ale pocit, že za chvíli bude na stagi Redman, mě zázračně probouzí. Tohle pro mě bylo hlavní lákadlo celého festivalu. Jeden z top MC’s s top flow. Člověk, u jehož desek se vždycky dobře zasmějete, nemůže předvést nic než zábavnou show. Pobavilo mě už jenom to, že Redman si na pódium přibral homieho, co v MTV Cribs spal na zemi v jeho domě. Jinak jeho koncert je velká párty, aspoň já odcházím s takovým pocitem. Vybírá hlavně ty našláplé věci, vynechat nemůže ani legendární tracky jako „How to Roll a Blunt“ a tématu hulení se věnuje při kontaktech s publikem. Nejde zapomenout ani moment, kdy vyšplhal na jeden ze sloupů pódia, ze kterého skočil mezi lidi. Dává i pecky jako „React“ nebo „Da Rockwilder“, kde dvakrát za sebou nechá publikum, aby jelo Methodovu první sloku. Lidi ji ale moc neumí a přiznám se, že já taky ne. Nakonec promluvil celkem rozumně na téma podpora real hip-hopu a stahování, akorát škoda že o den později vyvolával jeden z vystupujících přesný opak.
DJ REVOLUTION
Protože po Redmanovi se cítím jako právě probuzený, odpadá původní plán dohnat spánek ve stanu a jde se omrknout hangáry. Tady si nemůžu odpustit kritiku předchozího večera, kdy jsem hledal nějaký párty hip-hop, ale našel jsem samý dancehall a d’n’b, které jely zároveň na všech asi 5 stagích! Sobotní noc nabízela v podstatě jediné řešení, kterým byl DJ Revolution. Ten hrál nakonec mnohem dýl než dvě hodiny, které měl přiděleny, a to takovým stylem, že snad neměl čas se ani napít. Revolution chrlil do plného hangáru jednu klasiku za druhou, dával tématické sety věnované jen určitým interpretům jako A Tribe Called Quest, Pete Rock aj. Kdo zažil jeho set, pravděpodobně nic podobného předtím neviděl. Jak jsem řekl, Revolution se nezastavil, každou pecku nechal jet pár desítek sekund a fader na mixáku mu div neshořel, jak celou dobu skrečoval a juggloval. Zážitek, který jsem bohužel nevydržel do konce.
M.O.P.
Pro mě Kemp vyvrcholil v sobotu večer, někdo si nejvíc užil Brooklyn hardcore v neděli. A určitě bylo si co užívat. Těžko si představit M.O.P., jak se svým uřvaným stylem dávají chcíplou show. Jedou se podle očekávání především tracky z desky „Warriorz“ a starší. Jejich novější věci nemám vůbec naposlouchané, ale podle toho co zaznělo bych řekl, že M.O.P. se přizpůsobujou novému zvuku, ale neměknou. Jejich hudba je pro zakončení festivalu jako dělaná, nepochybuju o tom že spousta lidí před pódiem nechala poslední zbytky energie. Jasným vrcholem je „Ante up“, nakopávací hymna, u které je zbytečné říkat, že se skákalo vysoko. Konec jejich show patří DJovi, který zásobuje dav párty hymnama a Lil Fame s Billym mění své role na hypemany. V téhle části se už soustředím víc na myšlenky na auto, které jsou nakonec silnější než pocit zůstat a užívat si poslední minuty na hlavní stagi.
Fotky najdete na eri-ador.com.
