Jestli se někomu v nedávné době podařilo rozčeřit hladinu českého hip-hopu tak, že zaplavila okolní břehy české společnosti, byl to bezesporu Lipo z BPM. Svou skladbou „Pozdravy z Liberce“ nenechal nit suchou na liberecké radnici pod dlouhodobým vedením ODS, čímž zaujal desítky tisíc lidí nejen na Facebooku, ale také na nejrůznějších webech a nejrozmanitějších magazínech, včetně denního tisku.
Následující rozhovor se pokouší vrátit k této epizodě, osvětlit rapperovy názory a rozvést některé myšlenky jakož i reagovat na některé z pochval či výtek. Pochopitelně jsme se nebavili pouze o politice a občanské angažovanosti, ale řeč padla také na témata umění a hip-hopu a jeho smyslu. Řešili jsme, kam se budou dál ubírat Lipovy kroky. Jak to vidí do budoucna s BPM a zda nepomýšlí na sólovou desku, například.
Podobně jako v případě Olivera Lowe věřím, že se rap nevyčerpává otázkami typu: Kdo ti zajišťuje distribuci. Usiluje-li hip-hop o upřímnost, je nezbytné tomu uzpůsobit také rozhovory. Lipo je důkazem toho, že hip-hop jako takový nemusí být pouze cíl, ale také prostředek – prostředek ke společenské změně. Může změnit něco rozhovor? Možná ne. Jedno ale rozhodně umí, a sice přimět lidi k přemýšlení.
Často se říká, že nejtěžší je začít, a v případě rozhovorů s rappery to platí dvojnásob, nechce-li se člověk donekonečna opakovat. Tentokrát to ale bude velmi jednoduché. Komunální volby jsou minulostí a v Liberci zvítězila zelená kandidátka, která má ohromnou šanci vystřídat Kittnera na postu primátora. Z tvé strany to musí být vnímáno jako uspokojení, nebo se pletu?
Jo, dobrej pocit tam je. Je to nový zjištění, že hudbou, svým názorovým postojem, kterej v textu vyjádříš, můžeš intenzivně zasáhnout do dění kolem sebe. Když to má pak odraz v něčem, co se pozitivně uskutečnilo, tak je to o to silnější.
Šéfredaktor Deníku referendum, Jakub Patočka, výsledky libereckých voleb glosoval slovy: „Rapové pozdravy z Liberce zřejmě zabraly. ODS zde prohrává s občanskou zelenou kandidátkou.“ V libereckém deníku byl nadpis článku „Píseň, která vyvolala zemětřesení na radnici“. Jak to vidíš ty? Máš nějaké osobní zkušenosti, kdy se lidé po poslechu tvé skladby rozhodli jít volit proti ODS?
Ne, takhle konkrétně se mi nikdo nevyjádřil. Ale spousta lidí mi psala zprávy, kde mi vyjadřovali podporu. Lidem došla trpělivost. Viděli, jak se negativně mění místo, kde žijí. Já jen snad ukázal na to, že jde zvýšit hlas a nerezignovat na aktivní demokratický principy. Jestli to někoho inspirovalo k něčemu konkrétnímu, pak jen dobře.
Pravdou je, že s téměř padesáti tisíci poslechy na youtube během prvních dvou týdnů můžeme Pozdravy z Liberce považovat za jeden z nejúspěšnějších hiphopových singlů vůbec. Pozornosti se mu dostalo prakticky ve všech českých denících od MF Dnes po Haló noviny, na internetu se mu asi nejvíce věnoval již zmiňovaný Deník referendum, kde o něm v jeden den vyšly tři články včetně rozhovoru s tebou. Jak na tebe tento zájem zapůsobil? Čekal si něco takového?
Je pravda, že píseň na sebe i vzhledem k načasování strhla hodně pozornosti. Nečekal jsem to rozhodně tak velký. Říkal jsem si, že určitě někoho to téma zaujme a věřil jsem ve své schopnosti o tom tématu mluvit inteligentně a přitom dostatečně razantně, aby to zaujalo. Jestli mě těšil zájem? Spíš jsem měl radost, že se tu děje něco poměrně novýho, já jsem toho iniciátorem a to něco navíc rezonuje u dost různorodýho spektra lidí.
Nutno dodat, že reakce na Pozdravy z Liberce byly převážně kladné. Své sympatie ti vyjádřila i řada mladších posluchačů, a to navzdory otevřeně přiznané levicové výchozí pozici. V českém hip-hopu poslední doby jde o naprosto ojedinělý úkaz. Čím si to vysvětluješ? Že by to s pravičáctvím u nás nebylo zas tak horké, jak mimo jiné naznačoval klip Přemluv bábu?
Mladý jsou zmatený, dostávají od rodičů často vše potřebné až pod nos a v jejich pohodlných životech je vyruší leda tak bezdomovec, co je prosí o pár korun někde na nádraží. Už jen ten ukazuje na křehkost jejich materiálních jistot a připomíná, že ne všechny problémy společnosti máme za sebou. Ne nemáme, naopak.
Věděl jsem, že ta jasně přiznaná levicová pozice bude někoho provokovat, a až dosud jsem neměl potřebu to někde ventilovat, ale viděl jsem kolem sebe dost pro mě neblahých příznaků konformizace společnosti. Když to pozoruju u někoho komu je čtyřicet, tak to i chápu, ale u mladých?
Klip Přemluv bábu je prostě trapnej, ale je to jen malej střípek úkazu, kterej kolem sebe pozoruju. Prvovoliči nadšeně hlasující pro Top 09 s Kalouskem, jenž by dřív tvrdě kriminalizoval držení marihuany, kterou ty prvovoliči nadšeně hulej za školou??? Rappeři v mikinách, který před nějakou dobou nosili jen neonacisti, a další rappeři, který otevřeně říkají dětem, ať jdou volit pravici, že na tom záleží budoucnost země. To byly pro mě dost jasný indicie, že se tu odehrává něco, co je jednoduše špatně. To vše se spojilo i s bídnou situací v mém rodném městě, a tak se zrodily „Pozdravy“ i s tou jasně přiznanou kritickou pozicí.
Co pro tebe znamená levicový politický program? Můžeš čtenářům tohoto rozhovoru přiblížit, proč jej považuješ za důležitý?
Má víc kořenů. Levicová pozice je pro mě pozice kritického rozumu, ale rozumu, kterej umí nahlédnout své limity. Člověk se musí snažit vystoupit ze sebe samého a nahlídnout na sebe jako na někoho, kdo je součástí celku. Tato premisa má dost zásadní důsledky pro můj postoj vůči okolí. Osobně ho považuji za realizaci křesťanských hodnot v praxi, bez berliček nadpřirozena. Bohužel levice tady má po 40 letech režimu dost ztíženou situaci. Vymlouvat se ale už nemůže. Je třeba jí modernizovat na více úrovních.
Levice stojí na principu solidarity, který se dnes stal pro mnohé oprávněně vágním heslem, ale na druhou stranu pro většinu už je dokonce problém nad ním vůbec přemýšlet nebo ho brát v potaz. Považuju za velký a těžký úkol vysvětlit mladým lidem například to, proč je správný, aby bohatej doplácel na chudšího a proč je správný rozdíly mezi bohatými a chudými spíš vyrovnávat než prohlubovat. Emancipace různých sociálních hnutí tu v historii nebyla náhodou. Vybojovali nám výhody, kterých si dnes všichni užíváme. Myslet si, že tady jsme ale skončili a vše je ok, je naivní.
Logika hlásající, každej má, co si urve, posunutá do sféry financí, sžírá příliš mnoho mladých mozků. Ty, co tuhle logiku ale dnes nadšeně přijímají za svou, se jednou budou možná divit, že se sami stanou její obětí. To neříkám jako pesimista. Je to jednoduše tak. Dneska je každej manažerem. Máme manažery na všechno, ale cítíme, že něčeho zásadního se nám nedostává …
A to je?
To jsou společně sdílené a prožívané zkušenosti na více úrovních, od té širší celospolečenské až po obyčejné mezilidské vztahy. To je ale i hloubka a opravdovost prožitku. To je potřeba říct, ať to pro mnohé zní třeba pateticky a nesrozumitelně.
Čím si vysvětluješ, že v Česku je veřejná diskuse tolik vychýlena ve prospěch pravice? Není to s ohledem na jiné, zejména západoevropské země zvláštní?
Je to daný tím, že slovo levice hned vyvolává odkaz na čtyřicet let bolševického režimu, ve kterém žili naši rodiče. To, že ten režim byl špatný a perverzní, jsem si sám pro sebe teoreticky vyřešil asi v šestnácti letech. Odtud je ale třeba se posunout dál. Neznamená, že když tento režim byl spojován se slovem levice, tak pravice je automaticky jediný správný a možný směr. Tak snadný to bohužel není. Nějakou dobu to potrvá, než to i mladý a dokonce vzdělaný lidi pochopí.
Historická zkušenost v tomhle určitě sehrála svou roli. Ale jakou zkušenost vlastně máme? Nespočívá ten problém především v tom, že nejsme schopni vnímat minulý režim mnohem komplexněji? Podle mě si s dědictvím minulosti nevystačíme. Ten problém je teď a tady a pouhými odkazy na reálný socialismus jej spíše zatemňujeme.
Máš pravdu, ale tady žijou a stále ještě volí lidi, kteří si zkušeností s tím režimem reálně prošli a předali jí i přirozeně vlastním dětem, nám. Ještě k tomu to pak byl z velký míry skok z apatie normalizace do postrevoluční kovbojky.
Navíc přesvědčený pravičák prostě má v kapse vždy připravenou poznámku. „Jo tak vy chcete posilovat roli státu? Podívejte se, co stát dělal posledních 40 let. Bral jenom osobní svobody.“ Na poznámku, co se světovou ekonomikou udělala doktrína volný ruky trhu, kterou státy neregulovaly, už s takovou radostí neodpovídají.
čti také:
Lipo z BPM posílá politický track Pozdravy z Liberce a věří v sílu tvého hlasu
V jednom z rozhovorů si sdělil, že máš blízko k ČSSD. V české společnosti existuje značný odstup občanů od politických stran. To bylo jasně zřetelné i z otázek, které ti kladli novináři a z nichž bylo jasně patrné, že tvá angažovanost je atraktivnější jako dílo osamělého frustrovaného jedince než jako příznivce některé ze stran. Co myslíš, že za tím vězí? Měla by snad tvá skladba menší hodnotu, kdyby jejím autorem byl, řekněme, člen ČSSD?
Neměla, pokud by to nebyla do očí bijící laciná agitka. Postoj těch novinářů ale chápu. Politika neznamená jen ideály a program, který je má naplňovat, ale taky různé pochybné tváře, s kterými jsi pak automaticky spojován. Aby nedošlo k mýlce: Mam blízko k myšlenkám sociální demokracie, protože stále hájí určitý ideál, na který je potřeba obzvlášť v dnešní době poukazovat a prosazovat ho, ale zároveň jsem velkým kritikem toho, co se v ČSSD děje a jak se strana prezentuje. Zcela chápu, že pro někoho zůstává nevolitelná a dokonce jsem schopen respektovat ty, co jsou zcela apolitičtí, pokud si to umí sami před sebou smysluplně obhájit…
Bylo zajímavé pozorovat, jak spousta novinářů píšících o tobě a diskutujících k tomu se vyjadřujících měla jakousi nezbytnou potřebu shodit tvou skladbu „umělecky“. Někteří se spokojili s „několika slabšími pasážemi a naivními rými“, jiní soudili, že „forma tu kazí obsah“, případně ji rovnou zhodnotili jako „uměleckou srágoru“. Co na to jako student estetiky na UK říkáš?
Těch komentářů tohoto typu zas tolik nebylo a většinou pocházely od lidí v diskusi, kteří byli výrazně starší než ty a já. Často lidi, kteří vyrostli na kytarách a prostě nedokážou přijmout tenhle způsob vyjádření. Navíc ten song ani není nějak hluboký, co se týká hudební invence, ani jsem nechtěl přijít se songem, jehož text bude vynikat symboličností nebo metaforičností. Lidi, co znají mojí starší tvorbu, songy i básně vědí, že s tím problém nemám. Mělo to být ale přímý a právě proto, že to přímý bylo, to zabralo.
Tím se dostáváme k nejobecnějším otázkám jako: Co je umění a je rap či hiphopová muzika vůbec umění? Klidně se více rozepiš, ať to stojí za to.
Na otázku, co je umění ti neodpovím, bylo by to nadlouho – v možnost dobrat se nějaké platné definice umění moc nevěřím. I v tom je jeho síla. Umění, ať už si pod tím pojmem hodně lidí představí hodně odlišný věci, je činnost, které definice nesluší. Vždy když se s něčím, co definici připomínalo, přišlo, sama umělecká praxe to pak svým vývojem popřela.
Myslím ale, že rap uměním není. Teď se přiznám k něčemu velice osobnímu: Když jsem přišel s první skladbou BPM, tak jsem velice silně věřil v to, že hip-hop může být uměním a i jsem se o to svojí tvorbou nesměle snažil, ač to někteří nepochopili a smáli se tomu. Dnes jsem se té myšlenky vzdal, nebo ne vzdal, ale redukoval jsem její idealismus.
Spousta lidí i písničkářů jako třeba Bob Dylan, který mají k pozici rappera něčím blízko, se uměním inspirovalo, ale píseň má sílu v tom že participuje na těch nejzákladnějších lidských věcech, jako jsou emoce lásky, vzdoru, naděje. Umění si může dovolit pracovat s mnohem sofistikovanějšími technikami. Jeho současné odpoutání od „obyčejných“ lidí je jeho výsadou a zároveň problémem, s kterým se těžko vypořádává.
Vytváření definic je bezesporu jedním z nejobtížnějších a zároveň nejdůležitějších úkolů lidského poznání, protože, ať už si to umíme přiznat, nebo ne, s těmito definicemi v našem životě pracujeme. Ty sám si toho příkladem, když si postaven před konkrétní otázku: Je hiphopová muzika umění, nebo ne? Píšeš, že není, nicméně zůstáváš nám dlužen proč…
Nejdřív bychom museli definovat co je umění, abych ti mohl odpovědět. K tomu se jen tak nedobereme, a proto ti nemůžu odpovědět, tak přímo, jak bys rád. Pokusil jsem se to tedy alespoň v předešlé odpovědi trochu nastínit.
Dobře. Další zajímavý moment provázející Pozdravy z Liberce se vztahuje k další velmi obtížně zodpověditelné otázce: Jak by měl vlastně vypadat hip-hop? V tomto ohledu jsme se mohli dočíst, že jednak tvá skladba hiphopová není, protože nekoresponduje s představou rapu jako hlasu ulice (kam slova jako „akcentovat“ nepatří), a jednak, že tohle je přesně ten hip-hop, který má smysl, ta cesta, kterou se musí český hip-hop (opět?) dát, aby za něco stál. Co soudíš ty?
Jo, tenhle srandovně „komunistickej“ názor jsem taky četl. Ostatně na webu jako Boombap ho taky dlouho propagovali, protože Papa Fini je přece nejvíc real. Nechci se v tom plácat ani nikomu vysvětlovat, že hledisko údajný autenticity je v tomhle případě velice problematický. To ti bystří instinktivně cítí.
Nechci rozkazovat, jak má hip-hop vypadat. Těch cest je hodně. Snažil jsem se s BPM o jednu novou cestu, myslím že „Pozdravama“ jsem ukázal jeho další tvář. Ta tu vždy byla, ale jen hodně zaprášená…. Podívej, já poslal ven angažované „Pozdravy z Liberce“, něco jsem měl na srdci a Indy se prezentoval s novým singlem s názvem „Báječný klima“, synťáky, palmy na obrázku, pohoda… Vlastně tu motivaci chápu. Ne, život jde doopravdy dál.
Nechci propadat totální skepsi, ale zároveň cítím, že je potřeba projevit reflexi a tomu, co se tady v rapu děje nastavit zrcadlo. I hip-hop se dá dělat mnoha způsoby, ale my jsme se tady někde totálně zasekli. Je to až na výjimky průšvih. Ani tu nejsou ty komerční hity, který by rádia mohli hrát. Jsou tu jen pokusy o hity. Textově je to často plytký. Proč ale pak hip-hop zeptá se jeden? Když ne text, tak alespoň hudba bude kvalitní, řekne si druhý – bohužel ale i ta je často slabá a v porovnání s jinýma žánrama pokulhává… Pak co je ale tedy výsadou hip-hopu?
Podle mého názoru jsou to jednoznačně texty. To už vyplývá ze samotné stavby beatů, které, ať jsou sebelepší, vždy především slouží jako podklad rapperovi, jehož si můžeme představit jako sólistu v tradičním hudebním souboru. Mimochodem, jak podle tebe vypadá dobrý rapper?
Když mě bylo šestnáct a moc jsem ještě neřešil, co rapper říká, tak jsem se soustředil především na barvu hlasu, atmosféru, flow. Dodnes mam radši rappery, z nichž jdou cejtit emoce, třeba jako Slug, než ty, co jedou jako stroj. S postupem věku u mě samozřejmě prošly vývojem i nároky na sdělení. Jsem si vědomej toho, že moje nároky na rappera jsou zbytečně idealistické. Hledám asi trochu naivně někoho, kdo je po vzoru básníka schopnej nějaké hlubinné introspekce pocitů, nebo osobnost s širokým přehledem, která je schopná nastavovat zrcadlo společnosti. Možných cest je ale mnohem víc, avšak z velké části zůstávají podle mého nevyužity.
Mně poslední dobou připadá, že vlastně celý vývoj českého hip-hopu se víceméně točí kolem hledání definice toho, co je ten pravý hip-hop a kdo ho dělá. To by naznačovala i skutečnost (náhodná?), že v momentě, kdy se tenhle velký příběh hledání pravého hip-hopu přestal psát s tím, že se obecně přistoupilo na to, že vedle sebe mohou bezproblémově existovat různá pojetí hip-hopu, zaznamenáváme i pokles v oblíbenosti hip-hopu u lidí. Přesto se stále najdou tací, kteří mají potřebu se k této otázce vyjádřit, vaši kapelu BPM nevyjímaje. Co vás k tomu vede, jsi už nastínil. Nicméně, má to vůbec smysl? Je nějaký důvod, proč uvažovat o hip-hopu jako o kategorii před jednotlivými kapelami?
To, jak se tu k té otázce „co je pravý hip hop“ různí rappeři stavěli a jak se k ní vyjadřovali, bylo vždycky dost vágní a často to vedlo i k pitomým závěrům, jako je třeba to pokroucené hledisko „autenticity“. Tedy to hledisko, kdy pro spoustu lidí je projev určitýho rappera rozhodně směšnej až karikaturní, ale jeho zastánci ho hájí tím, že je přece real, že on to fakt žije. Tohle otevření se mělo ale i dobrej efekt v tom, že tady doopravdy může existovat více přístupů bez toho, aniž by se vzájemně snažili nahradit jako vůdci na pomyslným „hip-hopovým Olympu“. Smack si dělá dál svojí hudbu, my taky, a vůbec to není problém. To je dobrá stránka věci. Ta špatná je, že tahle pluralita vedla k nutnýmu zpovrchnění a k určitý rezignaci na výsady, který hip-hop jako specifický hudební médium měl.
Již několikrát jsme nakousli, že hip-hop nemusí být cíl sám o sobě, ale může sloužit také jako prostředek k dosažení nějakého cíle. Myslím, že v tomto se asi nejvíce odlišujete s Pauliem jeden od druhého. Je v takovém případě vůbec možné ještě uvažovat o další desce BPM? V čem myslíš, že byste mohli najít společnou notu?
Každej jsme jinej, ale věřím, že se můžeme doplňovat. Nesmí se ale naše cesty rozejít úplně, a to hlavně po lidský stránce – pak by to jednoduše nefungovalo. Je to takový balancování, kdy tahle naše určitá rozdílnost může konečnej produkt na jednu stranu obohatit, nebo se to může naopak ve finále úplně rozpadnout, což by byla škoda. Problém je ale i v naší vytíženosti. Jsem ale přesvědčenej, že všichni chceme natočit desku a stojíme před otázkou, jestli se ještě víc otevřít hudebnosti a vlivům zvenčí, nebo naopak natočit uměleckou desku se silnými tématy bez kompromisů. Budeme asi spíš volit první variantu, která je kreativnější a svoje osobní představy o tom správným hip-hopu budeme realizovat každej sám.
Dočkáme se někdy sólové desky Lipa? Co bychom od ní mohli čekat?
Já teď plně nedokážu říct, co bude. Mam víc vizí. Je vidět i z reakcí na „Pozdravy“, že lidi to, co dělám, nějak ceněj, a je to pro mě pozitivní impulz, ale zároveň mam i jiný vize jako sebrat síly a napsat scénář nebo novelu. Prohloubit znalosti v režii, který se taky věnuju, nebo se věnovat víc prostředí výtvarnýho umění, který léta sleduju a vždy jsem se v něm chtěl realizovat, ale díky hudbě na to nebyl čas. Taky volá život a s ním složenky a účty. Zároveň ale cejtím, že jsem dospěl k představě, jak by moje sólo mělo vypadat a je lákavý tu představu realizovat. Měla by to být výpověď, pokus o svědectví. Od společenských témat až po tu intimnější polohu. Teď ale dávám přednost BPM, ego by mělo jít stranou. Těším se na vzájemnou interakci a kreativitu při tvorbě naší třetí desky.
Takže abychom to nějak chytlavě uzavřeli: Když se řekne dobrý hip-hop, co si pod tím představíš?
Odpovím slovy básníka Holana jako v prvním rozhovoru BPM před několika lety. „Umění – něco pro někoho, nic pro všechny.“ Pořád to platí, nechci na to plně rezignovat. Když na to rezignuješ, je to jednoduše McDonald. Vidíš, že jsem se k tomu umění obloukem vrátil … Ale už ten citát dnes vnímám mnohem míň elitářsky.
další rozhovory:
MR. ULTRAFINO – Hudba musí být vždycky výš, něž muzikantovo ego
J. RAWLS: Hudba už prostě není taková, jako když jsem vyrůstal
