Jestli se někdo v České republice orientuje ve francouzském rapu, tak je to nepochybně Youry z Brna. A právě díky němu si můžete na následujících řádcích přečíst rozhovor s předním rapperem ze země Galského kohouta, kterým je Sefyu.
Ve vašich prvních dvou albech můžeme vidět posloupnost, bude tento koncept mít pokračování na další desce?
Bude to pokračování boje s předsudky, s klišé o francouzském předměstí a o lidech, kteří v nich žijí. Já proti těmto falešným obrazům bojuji, především proto, že jsou to často stejné obrazy, které mladí následně sami přijímají za své. Říkají dokola jste takoví, takoví a takoví, až s tím sami nakonec začnou souhlasit. Je potřeba se tomu postavit a říct, že jsme také schopní dělat dobré věci: hudbu, sport, studia, proč ne třeba kinematografie, spisovatelství, novinařina… Takže moje příští album bude pokračování boje proti společenským klišé.
Takže se jedná o boj s předsudky, protože když poslouchám Suis-je le gardien de mon frere, říkáte, že nechcete jít špatným příkladem… Na druhou stranu jsou vaše témata hodně hardcore, plná násilí…
Co se mě týče, tak co je to násilí… že v našich textech říkáme věci na rovinu, protože děláme egotrip? Musíš vědět, že texty, kterým říkáme egotrip, nemají nezbytně nějaký význam. Mám text, který se jmenuje Třetí válka, ve kterém mluvím o lidech, kterým se v určité době říkalo tirailleurs, kteří bojovali za Francii, měl jsem věc Černá a bílá o míšenství, jednu, která se jmenuje Deník, ve které vysvětluji svoji novinářskou vizi toho, co znám a co vidím na pozadí médií, ale o čem se příliš nemluví. Mám tituly jako Pytlík bonbónů, který mluví o pedofilii takže… mám na albu plno témat jako je toto. Navíc skladby jako třeba Au pays de zahef, kde děláme klik klak atd. jsou víc cvičení ze stylu než cokoli jiného. Dnes je tohle násilí třeba umět interpretovat jinak než násilí v pravém slova smyslu, tzn. že když řeknu klik klak, neznamená to, že máš jít střílet na lidi. Říkám jen respektuješ mě, já respektuju tebe, jinak je to klik klak. Na střední jsem to možná viděl jinak, ale pochopil jsem, že se jedná o mou budoucnost, že to na ni dělám klik klak. Vysvětluji vlastně, že zbraň, že toto násilí, může často mít špatný vliv i na nás samotné. Neříkám, že je třeba násilí… je třeba poslouchat ty texty a hlavně jim rozumět.
Černá a bílá byl i název jiného projektu… Existuje pořád?
Udělal jsem k tomu malou společnost, bylo pro mě důležité tuto věc učinit nesmrtelnou. Zašel jsem tedy za různými herci, sportovci atp. reprezentující diverzitu a natočili jsme s nimi krátké videoklipy, které jsme dali na Internet… pro mě je to boj, který je třeba vést dnes, zítra, ale i pozítří, a já jsem tímto projektem jenom chtěl přidat svoji cihlu. Zítra někdo přidá další, někdo jiný další, dokud se nepostaví celý dům. Je to jen jeden ze způsobů, kterými se ubírá tato záležitost, chci říct, je to spíš jen detail.
Na prvním albu jste měl skladbu, která se jmenovala Bolos. Kdo je to ale bolos?
Bolos je v řeči mladých ze sídlišť ten, který nemá vlastní nápady, který se nechá ovlivňovat, nemá vlastní názory, nemá osobnost..
Masa?
Ne to není masa, jsou to ti, kterým můžeš udělat, říct cokoli a jim to bude jedno, na nic nereagují. Nepoužívají vlastní názory, to jsou bolosové.
A nevíte odkud tohle slovo přišlo?
Nene, jsou to původně taková přísloví, která se objevují a lidé je přebírají, která nemají svůj vlastní význam… Jsou to vlastně různě vymyšlená slova, ve francouzských městech je mnoho vlivů jako třeba argot, se kterými vyrůstáš a tím se z nich stávají běžná slova. Je to stejné jako všude, jako když lidé říkají wesh, nebo spoustu jiných slov. Je to trochu součást prostředí.
Mluvil jste o francouzském předměstí, lepší se jejich situace?
Mediální obraz francouzských předměstí stále není… Obraz předměstí je takový, jaký ukazují média, není to nezbytně obraz reprezentující to, co mladí lidé skutečně žijí. Média ukazují pouze problémy, neukazují zprávy o tom, že jde něco dobře. Přestože máme spoustu humanitárních akcí, divadelních představení… centra, kterým říkáme Maison du quartier se spoustou aktivit. V těchto čtvrtích je celé vlastní školství, díky lidem jako jsou různí učitelé, vedoucí kurzů, organizátoři… Dnes je problém nejen ve Francii, ale i ve světě v tom, že média přenášejí pouze 10-15% procent všech zpráv. Já si myslím, že v médiích nevidíme skutečný obraz reality, opravdové problémy. Navíc v TV ukazují jenom problémy, které mají finanční, nebo ekonomický dopad, které mohou být vyřešeny, ale pouze za prospěchu intervenujících. Například když ukazují války, pomáhá to různým organizacím jako Červený kříž nebo OSN, které mohou přijít na pomoc, ale vždy na základě určitých zájmů. Takže je pokaždé v pozadí určitý druh manipulace. A proto chci říct, že ukazují pouze to, co přináší výhodu medialním lobbistům, ať už ve vztahu k veřejnému mínění, politice atd. A to je ve Francii problém. Máme tendence mluvit o předměstí pouze tehdy, když jsou tam nepokoje. Stejně tak to bylo v Řecku, dokud nevypukly nepokoje… Ukazují pouze tyto fenomény, ale zároveň je tu spousta dalších, lepších. Jsou tu mladí, kteří jsou velmi ambiciózní a organizovaní, lidé kteří mají úspěch ve sportu, například v mojí čtvrti, v Aulney sous Bois, jsou dva kluci, Lassana Diarra a Moussa Sissoko, kteří dnes hrají za A tým fotbalové reprezentace Francie a jsou to moji sousedé. A o tom se třeba vůbec nemluví. Sport je sice rozšířený, ale jsou tu i jiné úspěchy. Nikdo je ale neukazuje, převažují problémy. Média neukazují věci, dokud s nimi nezačnou být problémy.
Ano ale přesto to nejsou jen média, ale je tu i výrazná skupina nejen rapperů, kteří říkají, že toto není Francie, že je tu džungle atp.
Ano je pravda, že jsou tu tací, kteří to říkají, ale je třeba si uvědomit, že ve Francii je spousta politiků, odpovědných činitelů, kteří vytváří sociální problémy tam, kde nejsou – otázka imigrace, předměstí… to je také problém. To znamená že například při nepokojích v roce 2005 vystoupil Sarkozy v médiích a řekl, že abychom dnes zabránili těmto potížím, je třeba zastavit imigraci. Ale musíš vědět že 90% lidí, kteří se nepokojů účastnili byli francouzské národnosti, narodili se na francouzském území. Možná jsou černí, arabové, bílí, žlutí, růžoví, ale francouzské národnosti. Někteří z nich nikdy neodjeli z Francie do Afriky nebo jinam, vyrostli jen tady, tudíž je to čistě francouzský problém, který nyní chtějí zahodit, zbavit se ho. Vždycky když chceš řešit problém tím, že ho zahodíš, dopadá to tak, že se mladí kvůli tomu cítí být na okraji a stáhnou se do sebe. Komunitarismus nevznikl jen na základě staveb, ale je také psychologického původu. To znamená, že když se chceš lidí zbavit, tak si sami vytvoří svoje vlastní komunity. Je to jako s dětmi. Když dítě okřikneš nebo potrestáš, jde někam stranou a hraje si samo. Vytvoří si svůj vlastní svět, kde si dělá co chce, protože je stranou od ostatních. Obraz těchto čtvrťí je stejná věc. Pokud je chceš uklidit z dohledu, nezbytně to dává prostor pro vznik vlastního vidění světa, vlastních pravidel. A pak, pro Francouze je to typické.
Takže je třeba komunitarismus vidět jako negativum?
Musíš vědět, že ve Francii od 60. let bylo to, čemu se říkalo baby-boom, neboli ekonomická konjunktura. Poté, co byly tyto projekty představeny, tak všichni afričtí vojáci, kteří bránili vlast ve druhé světové válce, měli garantovaná místa dělníků pro rekonstrukci Francie, která byla v této době hodně zadlužena a zároveň podporována Amerikou a Anglií. Bylo třeba ji přestavět a na to potřebuješ dělníky, v první řadě tedy imigranty. Po roce 1970 začali stavět, viděli, že lidská práce přistěhovalců je důležitá… a najednou si všimli, že jejich země nabývá různých barev. Tak tyto pracovníky rozdělili do komunit, které ale byly silně homogenní, komunitární. Alžírci, Marokánci atd. žili jen s Alžírci, Marokánci… Portugalci, Italové, černoši…všichni žili ve svých komunitách. A tohle trvá do dneška. Ta doba byla velmi komunitární, ti lidé žili s tradicemi svých zemí, vlastně ani nežili v jiné zemi – jedli stejná jídla, mluvili stejnou řečí, protože všichni okolo nich tak mluvili. Až na to, že když přišli do práce, tak nemluvili vůbec, protože po nich chtěli jen manuální práci. A tak tito lidé makali, makali, aniž by byli ve skutečnosti integrováni do společnosti, protože tu byli jen pro manuální práci. Společnost se takto vyvinula. A dnes, přestože tu jsou rodiny, jejichž rodiče po patnácti letech neumí řeč, ti francouzská vláda řekne, že není normální, že lidé, kteří tu žijí tak dlouho, neumí řeč… ale je třeba pochopit tuto situaci v době svého vzniku i z druhé strany. To díky tomu dnes existuje komunitarismus. Dnes ti řeknou, že za to může komunitarismus, ale my jsme ho tu nevytvořili. Jsme tu, ale chceme se odtud dostat. Třeba my hrajeme koncerty po celém světě, kdybychom neměli chuť se pohnout, zůstaneme ve svojí čtvrti, ale dnes jsme v Čechách, byli jsme v Moskvě, v Německu, pojedeme do Montrealu, na Madagaskar. Snažíme se pohnout. Musíš vědět, že je to jen v současnosti ve Francii oblíbená ideologie. Zatím je to však především politika, která opakuje, že integrace je neúspěšná, lidé se nechtějí přizpůsobit. Ve skutečnosti tohle všechno vytváří dějiny, které jsou součástí Francie, díky kterým je dnes také komunitarismus její součástí. Ale je třeba tento problém uznat a postavit se za něho a ne ho svalovat na jiné. To proto říkám ok, mladí ze sídlišť, umělci… ale tohle všechno je pouze výsledkem určitých dobových okolností.
Jak jste sám řekl, tito lidé jsou Francouzi, ale zároveň mnoho z nich tvrdí, že se za Francouze nepovažuje. Myslíte si, že se to může změnit? Že se objeví nějaký pojem jako afro-američané, čili afro-francouzi?
Skutečné vzdělání začíná už v dětství, od nějakých 3 do 16 let. Když dítě začne samo chodit až po dospělost. A jak to probíhá? Nemůže pracovat, takže nemá peníze, jde do školy vzdělávat se. A tady vše záleží na tom, co tomu dítěti řeknou ve škole, co ho naučí – jestli z něho udělají osobu integrovanou, socializovanou, vědomou si určitých věcí. Ale například já, když jsem vyrůstal, nikdy jsem se neidentifikoval s tím, co jsem viděl v TV. Vyrostl jsem ve Francii, jako dítě jsem nikdy nebyl v zemi svých rodičů. Ale, nic z toho, co vidím v TV, nepředstavuje rozmanitost. Na ulici vidím černé, bílé, araby atd. ale pak zapnu TV a nevidím z toho všeho nic. A kvůli tomu se necítíš být reprezentován. Pak jsou tu politická témata jako například výběrová imigrace, pozitivní diskriminace, nebo…jak se to jen jmenovalo? droit du sol…
To znamená?
To znamená, že přednost mají Francouzi narození ve Francii, oproti těm kteří jsou naturalizovaní. Možná, že se o těhle tématech v Evropě příliš neví, ale ve Francii se o nich hodně mluví, hodně se na ně ptáme. Třeba naši rodiče, bez droit du sol, nemohou volit. Moje matka například nemůže volit, protože není narozena ve Francii, přestože tu pracuje patnáct let, platí daně, má povolení k pobytu… To jsou existující problémy francouzské společnosti a reprezentativnost, o které jsem mluvil, je pro mladého člověka velmi důležitá. Měl by se ve své zemi cítit dobře: když zapne TV a vidí lidi jako on, čili to samé, co vidí, když vyjde na ulici. To je důležité – máš naději, že natočíš film nebo budeš dělat reportáže… To podle mě vysvětluje, proč mnoho mladých, když o nich prohlásíš, že jsou Francouzi, mají sklon to popřít. A to je nebezpečné, protože když pak jedou do země, odkud pochází jejich rodiče, všichni je tam považují za Francouze. A když se vrátí do Francie, jsou z nich Alžířané, Češi nebo Malijci, Senegalci, kteří nemají nikde své místo.
Identitární fraktura…
Ano, je to identitární fraktura… Je to pro mě trochu jako politická hra. Protože oni to všechno ví a měli by s tím něco dělat, ale zatím se nezdá, že zrovnoprávnit nás by pro ně byla priorita. Já jsem ve Francii prodal hodně alb, moje první deska byla zlatá, stejně tak i druhá, vyhrál jsem Victoire de la musique atd., přesto všechno si nepřipadám, že bych měl stejné příležitosti jako ostatní.
Takže řekněme, že kdybyste měl možnost vrátit se do 70.let, bylo by bývalo lepší zůstat v Africe?
Nenene, myslím, že bylo správné jít do Evropy, do Francie. Ale co se mělo stát bylo, že kromě samotné práce nám mělo být zprostředkováno i něco víc – vzdělání. Naučit se číst, psát, mluvit francouzsky… Nemůžu to příliš posoudit, jelikož jsem se v té době narodil, ale když se na to dívám zpětně, nic z toho se nestalo, už proto, že tu ještě dnes jsou lidé, kteří tu žijí dvacet let a stále neumí francouzsky ani slovo. Vzdělávací instituce vyučující jazyk jsou základ. Kdybych dnes přijel žít do téhle země, musel bych se okamžitě naučit místní řeč, nebo alespoň minimum nutné k vyjadřování.
Nicméně s filmy jako Mezi zdmi (Entre les murs) se média začínají zajímat…
Je dobře, že natočili takový film, který ukazuje potíže škol na francouzských předměstích. Co jsem si z toho odnesl já, je to, čemu říkáme sektorizace, tzn. řeknou ti – ty bydlíš tady, musíš povinně chodit do téhle školy, nemáš právo výběru. Všichni, kdo bydlí na jednom místě, chodí povinně do stejné školy. Například moje sestra chtěla chodit do jiné školy v centru města, kde to bylo klidnější a učili se tam předměty, které ji zajímaly a na škole v naší čtvrti se nevyučovaly. Zamítli jí to. To je aktuální problém, jelikož naše děti vyrůstají s pocitem nespravedlnosti. Když pak vyrostou, nikdo jim nemůže nic vyčítat, jelikož oni sami chtěly jít jinam, ale přikázáli jim jít sem. Takže někde v nich postupně rostl pocit nespravedlnosti. A to je pro mě přínos toho filmu. Všichni ti lidé bydlí v jedné čtvrti, jsou to vlastně sousedé. Oni sami se mezi sebou nepromíchají. Když jdeš někam, kde jsou lidé jiní než ty, adaptuješ se, dáš si záležet – máš k nim respekt, dáváš pozor, jak s nimi mluvíš, sleduješ co je slušné a co se za slušné už nepovažuje a přizpůsobíš se. Ale tyhle děti nemají potřebu se přizpůsobit a ani se o to nesnaží, protože jsou stále se stejnými lidmi, se kterými žijí… zůstávají mezi sebou. Když jsi mezi cizími lidmi, snažíš se s nimi vyjít, je to o vzájemném respektu. Respekt je součást slušnosti a slušnost je velmi důležitá k tomu, aby jsi mohl vyrůst v občana. Stalo se to mojí sestře, i sestře mého manažera. Pokud se dějí takové věci, je jasné proč dnes mladí lidé tyhle hodnoty zavrhují. Ne proto, že je skutečně chtějí zavrhnout, ale jelikož byli sami zavrženi, když se snažili o jejich přijetí. Ale je pravda, že ne všichni se snaží a jsou tu tací kteří říkají: sereme na to na všechno, zůstaneme ve čtvrti, hulíme a chlastáme… jsou to lidé, kteří to vzdali, to je pravda. Ale musíš pochopit celou tu situaci…
…proto se ten film jmenuje Mezi zdmi…
Přesně tak to je. Když vyjdou ze školy, jdou všichni na stejné místo, jako stádo ovcí – vlezeš dovnitř a stejně tak vylezeš ven. Jinak to nejde…
A řešení?
Řešení je umožnit těmto lidem vybrat si, co chtějí studovat. Aby to nezáleželo na tvém původu, na tvém oblečení… nic z toho není důležité.
Oblečení hraje ve Francii velkou roli…
Hraje ohromnou roli. Ale zároveň je to dnes věc, která Francii brzdí. Například v Anglii nebo v USA tě lidé poměřují podle tvé výkonnosti a schopností. Zvládáš svěřené úkoly, jsi výkonný a to se považuje za nejdůležitější. Ale jak říkáš, Francii je povrchní země – soudí tě, aniž by tě znali… Když přijdeš, hned tě odsoudí a zavrhnou…
Čti dále:
Lipo: Mám blízko k myšlenkám sociální demokracie
Stahuj gratis > DJ Chocolatic – Chocolate Session Nr. 3
Zvuk ala Detroit z Francie? Zkus D3CCPT
